Čaroprávnost

 
Hory Beraní hlavy jsou místo velmi divoké, kde od domku k domku můžete ujít i míle. Tyto hory se nachází na Zeměploše - plošině nesené čtyřmi slony na hřbetě Velké A’Tuin, želvy, která si kráčí vesmírem a drobné všední starosti ji nedokáží ochromit. V Horách Beraní hlavy, ve vesničce nazvané Kyselá Prdel (ano, nováčci do světa Zeměplochy, čtete správně. Je to opravdu Kyselá Prdel) žije kovář jménem Kovář, tedy Gordo Kovář. Gordo Kovář je osmý syn a to už něco znamená - přece jenom, ne každý má osm synů. Jenže Gordo Kovář také právě zplodil osmé dítě, a to znamená ještě víc. Osmý syn osmého syna se totiž stává mágem. Proč zrovna osmý? Osmička má velmi mocné účinky. Stačí to číslo vyslovit a cítíte z něj magii. Osmá je barva kouzel, oktarínová, osm stran mají magické značky, osm rozměrů prostor vyplněný magií a osm synů osmý syn, který zplodil mága. Pokud jste o tom ještě neslyšeli, Číňané v osmičku věří a tvrdí, že je to šťastné číslo. Od té doby, co existují rodná čísla, identifikační čísla a podobné záležitosti, Číňané si je pečlivě kontrolují a počítají v nich osmičky. Čím více osmiček máte v rodném čísle, tím šťastnější jste člověk. A co se teprve stane, pokud jich tam máte osm?


Vraťme se ale k našemu panu kováři. V den narození jeho osmého potomka k němu domů dorazil mág na sklonku svého života, Kšaft. Mágové mají ve zvyku těsně před svou smrtí předat hůl jinému mágovi na úsvitu života (což mě například dovádí k otázce, kde se vzal první mág a první magická hůl, ovšem žijme za předpokladu, že Zeměplocha a Velká A’Tuin jsou tu odnepaměti), proto Kšaft předal svoji hůl osmému potomkovi Gorda Kováře. Jenže co se nestalo!
Onen osmý potomek byla dcera. V celé širé a dlouhé historii Zeměplochy nikdo jakživ neslyšel o mágovi-ženě. Ženy s magií byly zásadně čarodějky - neměly hole, létaly na košťatech, používaly bylinky a zapůjčení a jejich magickým číslem byla trojka. Jenže hůl byla definitivně předána a Eskarina Kovářová se stala první (a možná i poslední) mágyní Zeměplochy. Bábi Zlopočasná, místní čarodějka, se ale rozhodla vychovat Eskarinu po způsobu čarodějek. Začala ji učit bylinkářství a jednoduchým kouzlům a trikům. Eskarina, výjimečně nadaná na magii, ale o drobnosti, teoretické znalosti a znalost bylinkářství nejevila žádný zájem. Jediné, co ji zajímalo, byla magie - ta mocná magie, ta, pomocí které může něco ovládat, hýbat světem. Bábi Zlopočasná, která se rozhodla nechat Esk, ať se sama naučí ze svých omylů, ji tedy začala učit zapůjčení. Esk postupovala neobyčejně rychle - dokázala si poddat mysl téměř jakéhokoliv zvířete, jenže díky její netrpělivosti se jí to jednoho dne pěkně vymklo z rukou. Bylo tedy na Bábi Zlopočasné, aby jí pomohla.
Nevděčná Esk se ale nakonec sama vydala do města Ankh-Morporku na slavnou Neviditelnou univerzitu a rozhodla se připojit se k mágům. Bylo tu ale několik problémů - mágové ji u sebe nechtěli, ona neměla kde přespat a zkrátka se dostala do pěkného maléru. Dříve, než se stačilo něco doopravdy stát, Bábi Zlopočasná ji z té šlamastiky vytáhla a Esk na univerzitě zajistila místo služebné. To sice nebyla příliš vděčná práce, Esk si ale nezoufala, vždyť měla svoji hůl a práce jí šla od ruky jedna báseň. Ve volném čase chodila studovat do knihovny či poslouchat magické přednášky. Jenže čím víc Esk kouzlila, tím nepokojnější byla magie. Do toho se přidal ještě Simon, neobyčejně nadaný mág-student, který měl schopnost sám vytvářet kouzla. Neviditelná univerzita rostoucí nepokoje vnímala, ale nebyla schopná s nimi nic dělat. Magie Esk a Simona hrozila tím, že otevře brány na místa, o kterých by ani mág raději nebyl slyšel...

Máme tu již třetí knihu ze Zeměplochy a poprvé nevypráví o našem neschopném mágovi Mrakoplašovi. Náš rozhled po Zeměploše se tedy rozrůstá - poznáváme jiné kraje a s nimi i jiné mravy. Kdybych měla jedním slovem charakterizovat tuhle knihu, řekla bych, že je tichá. Nevím, proč a jak mě to napadlo, ale prostě se to na ni hodí. Ostatní knihy jaksi vyzařují, téměř křičí příběhem a informace, které obsahují, jako by se z nich snažily dostat. Každý správný čtenář ví, že každá kniha žije vlastním životem, ale pokud mi Mort a Stráže! Stráže! připadaly hlasité, Čaroprávnost je rozhodně tichá. Její děj se ubírá velmi pozvolna a trvá velmi dlouho, než přijde to správné napětí. Mezi knihami Terryho Pratchetta bych tuto pojala jako o něco klasičtější fantasy. Má tu svoji vážnost, pomaloučku polehoučku se rozvíjející příběh a vyvrcholení děje označuje poměrně jasně zřetelná kolmice na naši pomyslnou časovou osu. Na kvalitě jí to neubírá, samozřejmě. Někteří lidé budou preferovat právě tenhle styl psaní před tím nadneseným humoristickým stylem v rytmu parodie či velmi něžně podané ironie. Já spíše naopak - mezi tituly, které Terry Pratchett vydal, tento se mi zdál nejslabší. To samozřejmě ještě stále nevyvrací fakt, že se mi zdá lepší než naprostá většina dnes psaných běžných fantasy. Zastáncům klasické fantasy bych doporučila, aby si Čaroprávnost přečetli ze Zeměplochy jako první. Lidem, kteří chtějí poznat Pratchetta, Čaroprávnost nedoporučuji, tedy ne jako první. Lidem, kteří si prostě chtějí něco přečíst - rozhodně to stojí za to. I tady se najde pár momentů, které jsou opravdu výjimečně vtipné (např. popis toho, jak povolání loupežníka je velmi náročné, ale přesto tradiční - obávám se bohužel, že nemohu citovat, protože tahle knížka zřejmě spočívá v rukou té šťastné osoby, které to mamka zrovna půjčila), a i tady budete ke konci opravdu napjatí.
Jen jednu nedořešenost bych možná zmínila - i když Pratchett v mnohých dalších knihách píše o Neviditelné univerzitě i o čarodějkách, Esk už se nikdy nikde neobjeví. Co se s ní stalo pak, to nikdo neví. Možná se záhadně proměnila v Magrátu či Anežku Nulíčkovou nebo ji raději doplnila jejím alteregem - Perditou. I přesto vám ale přeji příjemné čtení. Čti dále...

Lehké Fantastično

 
Velká A’Tuin je jediný tvor v celém širém vesmíru, který ví, kam jde. Bohužel, protože ošklivé zlověstné rudé hvězdy si takové věci rozhodně neuvědomují. Velká A’Tuin si asi naopak neuvědomuje, jak jsou takové zlověstné rudé hvězdy ošklivé. Jak jistě všichni víte, všeho moc škodí. Příliš velké množství magie na jednom místě také škodí. Příliš velké množství magie v jedné hvězdě je katastrofa, která by mohla zničit svět. Samozřejmě, jako v každém jiném případě, na tuto katastrofu existuje protilátka v podobě osmi mocných zaklínadel, která by teoreticky vzato mohla být umístěna v jedné jediné knize - Oktávu, zanechaném po Stvořiteli. Problém ale je, že při jedné velmi nešťastné příhodě se jedno z těch zaklínadel náhodou dostalo do hlavy jakéhosi velmi neschopného mága. Ono neschopného možná není tak úplně to správné slovo, řekněme ale, že popis Mrakoplašovy neschopnosti by průměrnému filosofovi či řečníkovi dal práce na tři roky, přičemž po té doslova vyčerpávající odpovědi by se dotyčný filosof či řečník rozhodl odejít do penze a ještě by po osobě, která tento popis požadovala, žádal odškodné.


Inu, Mrakoplaš měl ve své hlavě sice mnohem víc magie než jakýkoliv průměrný mág, rozdíl mezi Mrakoplašem a obyčejným mágem ale spočíval v tom, že narozdíl od Mrakoplaše se ostatním mágům jejich zaklínadla nebouřila v hlavě ve chvíli, kdy je něco ohrožovalo. Ono Zaklínadlo mělo skutečně neúprosnou touhu býti vyřčeno, jeho nositel měl ale to štěstí, že mu stále ještě zbýval alespoň kousek toho zdravého vědomí, které v běžných chvílích Zaklínadlo potlačovalo. Bohužel ale potlačovalo i veškeré pokusy o produkci jiné magie či o složitější myšlenkové pochody.
Máme tedy knihu a jedno Zaklínadlo mimo ni. Otázkou zůstává, jak to udělat, aby se mohla vyřknout všechna najednou? Jak to udělat, aby zase byla všechna pohromadě? Radikály napadne jediné řešení - zabít Mrakoplaše. Ono se to lehko řekne, zabít Mrakoplaše, jenže dokonce ani sám Smrť už se nevyzná v tom, kdy Mrakoplaš skutečně umře. On měl vlastně umřít již mnohokrát, jenže vždycky se stala nějaká malá nehoda...
Jde o to, že Zaklínadlo má v ohrožení tendenci se vyřknout. Nepřejte si vědět, co se stane, pokud se některé ze Zaklínadel Oktáva vyřkne samo, nedejbože pokud se jich vyřkne několik, ale ne všechna. Nepřejí si to vědět ani mágové a to už je co říct. Mrakoplaš si to nepřeje vědět ze všech nejvíc.
Jenže na té straně, kterou my lidově označujeme jako stranu zlou, se vždycky najde někdo, kdo začne spřádat velmi složité a zapeklité plány, jak všechny ty komplikace obejít a na něčem vydělat. Ankh-Morpork, proslulé dvojměstí při břehu řeky Ankhu, která slouží mnohoúčelově stejně jako zásobárna vody a čistící prostředek, tak i jako odpadová stoka, má takových lidí rozhodně dostatek.
Jenže takoví lidé sice mohou být mocní mágové a bůhvíco ještě, málokdo si ale troufne na mocné Zaklínadlo v kombinaci se Zavazadlem z Myslícího hruškovníku, které má vyvinutý neobyčejný ochranný komplex vůči svému pánovi a všem v jeho přízni, a s přeslavným barbarem Cohenem, který sice má pořád jen diamantové zuby, ale čepel jeho meče je stejně ostrá jako dobře použité zaklínadlo. Je tedy jen na Mrakoplašovi a jeho přátelích, aby se se strašlivou rudou hvězdou vypořádal a zachránil svět.

Lehké fantastično je druhou knihou v sérii Úžasná Zeměplocha a také se podle toho chová - pokud se vám náhodou stalo, že jste tu první nečetli, ani se o tuto nepokoušejte, Fantastično totiž přímo navazuje na Barvu kouzel a spousta souvislostí už tam vysvětlená není. Oproti Barvě kouzel je ale trochu odlišné. Hlavní hrdinové - Mrakoplaš a Dvoukvítek - jsou sice pořád stejní, jejich charaktery se ale trochu vyvinuly. V knize zároveň přibylo humoru, ano, nevymýšlím si, skutečně ho ještě přibylo. Tak to ovšem bývá s každou další Pratchettovkou - pokud si je čtete chronologicky, skutečně je každá další kniha o něco úžasnější než ta předchozí. Lehké fantastično má kromě toho o něco souvislejší a pochopitelnější příběh než Barva kouzel, která se skládá ze čtyř samostatných příběhů, které spolu sice nějak souvisí, ale nedá se tvrdit, že je to jeden. Pokud ovšem neberete lidský život jako jeden ucelený příběh, to by ovšem znamenalo, že ten Mrakoplašův jěště neskončil. Ono je velmi těžké ukončit Mrakoplašův příběh, že?
Mrakoplaš odedávna mate úplně všechny kolem sebe - obyčejné lidi, mágy, magické bytosti, hrdiny, zbloudilé cestovatele, Smrtě, Osud i samotné bohy. Pokud existuje na Zeměploše nějaké pravidlo, je docela jisté, že Mrakoplaš z něj vybočuje. Pokud je ale někdo, kdo vybočovat nechce, je to právě Mrakoplaš, takže si koukejte přečíst, jak se o to snaží. Čeká vás totiž opravdové, jedinečné a taky jediné dobrodružství. ;) Čti dále...

Galerie

Tady máte nějaký ten FanArt ze Zeměplochy, laskavě jsem si ho vypůjčila z http://www.extenuation.net/disc/ . ;)




Čti dále...

Barva Kouzel

 
Ve vzdáleném starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy...
Pohleďme...
Tam přichází želva, Velká A’Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy, nemotorné končetiny obaleny jinovatkou zmrzlého vodíku a prastarý krunýř zvbrázděný krátery po dopadu meteoritů. Oči velikosti moří, zakalené revmatismem a prachem rozpadlých asteroidů, upírá neochvějně k Osudu.

Takto začíná prolog první knihy z přeslavné Pratchettovy série Úžasná Zeměplocha. Začíná tak, aby zněl skutečně... fantasticky. Samozřejmě, když jde o fantasy, tady ale rozhodně nejde o klasickou fantasy, kterou znáte v podání pana Tolkiena či pana Brookse. Hned v úvodu se dozvíte, že velkou A’Tuin a slony, kteří stojí na jejím hřbetě, zkoumají astrozoologové, kterým se podařilo vyzkoumat spoustu z jejich chování, ale takovou maličkost jako je pohlaví A’Tuin už ne. Důležité by pro vás ale mohlo být, že tohle se zrovna dvakrát našeho příběhu netýká. ;) Je to ale slušný úvod do nového světa, do kterého se ponoříte během čtení této knihy.


Inu, na tomto světě se kdesi v jisté rušné končině na kraji Kruhového Oceánu (dobrá, zde jsem to musela upravovat - ve Strážích bylo napsáno, že okolo jsou akorát bažiny a jinak nic, takže mě to trochu zmátlo, řiďme se ale Průvodcem po Zeměploše) nachází staré prašné dvojměstí Ankh-Morpork. A v tomto dvojměstí se nachází Neviditelná univerzita - tedy ne, že by byla doopravdy neviditelná, ona se tak jen jmenuje, abyste byli v obraze. Pravděpodobně kvůli tomu, že v ní sídlí mágové a jsou na to doopravdy hrdí, a také proto, že si tak různě cestuje časoprostorem, že by teoreticky vzato být neviditelná mohla. Na téhle univerzitě sídlí - nebo sídlil - jistý mág jménem Mrakoplaš. Tedy ono jak se to vezme, mág. Teoreticky vzato by to mág být mohl. Teoreticky, protože on vlastně znal všechnu teorii, ovšem když došlo na praktické využití magie, Mrakoplaš trochu pokulhával. Znal vlastně jen jediné Zaklínadlo, a to se ještě ke všemu nenaučil. Ono se do něj jaksi vplížilo samo, což má ale obrovskou výhodu, protože Zaklínadlu se opravdu nechtělo svoji schránku jen tak někde ztratit a Mrakoplaš byl proto téměř vždycky zcela mimo ohrožení života. Respektive - on byl v ohrožení života neustále, problém byl ale v tom, že on i jeho okolí si to až příliš dobře uvědomovali.
Mrakoplaš velmi dobře věděl, že do politiky a mezinárodních vztahů či spolupráce se skutečně není radno připlést. Ovšem Osud - ten zrádný pán, který za všechno vždycky může, tomu nedal a připletl mu do cesty Dvoukvítka, neskuteně bohatého malého naivního cestovatele vlastnícího bytost, která snad ani nemohla být stvořena v tomto vesmíru - Zavazadlo, truhlu, která překypovala vlastním životem. Jak by ne, když byla vyrobena - ano, vyrobena - ze dřeva Myslícího hruškovníku, stromu, který byl magie víc než jen plný. Dvoukvítek pocházel z daleké Agateánské říše a špinavý Ankh-Morpork mu přišel jako něco naprosto úžasného a unikátního. V jistém smyslu i byl. Jeho říše ale byla pokroková, narozdíl od Ankh-Morporku tam například měli skříňku se skřetem, který uměl rychlostí blesku vytvářet obrázky. Neuvěřitelné, že? A pak tu samozřejmě bylo pojíštěnic - jakýsi způsob, jak si rychle vydělat hromadu peněz a přidělat spoustě lidí práci.
Tady ovšem začínají problémy - ono se totiž lehce řekne „Když vám vyhoří dům, dostanete spoustu peněz“, ale člověka to láká si ten dům skutečně zapálit a co pak?
Ankh-Morpork hoří. Mrakoplaš je klasicky v nebezpečí - přece jenom, co uděláte, když zjistíte, že průvodce nejbohatší bytosti nacházející se zrovna ve městě je neschopný máK? Mrakoplaš má ale ochranu. Je tu Zaklínadlo a také Zavazadlo. Zavazadlo nepodceňujte, ono se doopravdy umí naštvat. Samozřejmě, že už je jen na Mrakoplašovi, jak se vypořádá s případnými draky, kteří by se mu mohli postavit do cesty, pakliže tomu bude věřit, s neoblomným číslem 8, s oktarínovou osmou barvou kouzel a také s výsledky her bohů, kteří si někde ve středu Zeměplochy hrají s Osudem.

Zdá se vám ten děj jaksi spletitý, nejasný? Řeknu vám jedno. On je. Barva kouzel se skládá ze čtyř samostatných povídek - Barvy kouzel, Vyslání osmi, Vábení Wyrmu a Na Okraji. Každá má trochu jiný děj, jsou zařazené chronologicky za sebe a každá vypráví především o Mrakoplašovi, Dvoukvítkovi, jeho Zavazadlu a jejich společném putování, které je vlastně jen velkou součástí Osudu a hrátek bohů. Já sama jsem při jejím čtení byla tak trochu zmatená, kniha totiž obsahuje spoustu muder a filosofie, které příliš nerozumím - nebo jsem alespoň nerozuměla. Při jejím čtení dostanete trochu jinou náladu než při čtení ostatních Pratchettových knih, musím ale říci, že Barva kouzel má jiskru a styl a rozhodně nepostrádá ten typický Pratchettovský humor. Snad jen postavy, v této knize ještě úplně nové, nejsou tak úplně dovymyšlené, v následujícím Lehkém Fantastičnu, které přímo navazuje na Barvu kouzel, už se vám ale trochu vybarví.
Když se budeme věnovat samotnému Mrakoplašovi, on je postavou opravdu zajímavou. Pratchett má ve zvyku dělat poněkud neschopné hlavní hrdiny, většinou ale přece jenom aspoň něco umí. Mrakoplaš se ale od začátku do konce jeví jako absolutní budižkničemu a přesto ho člověk nemůže nemít rád. Nehledě na to, že Mrakoplaš jako takový vlastně vůbec nic nedokáže - on skutečně prožívá dobrodružství, bežně se potýká se smrtelným nebezpečím a chudák Smrť už je z něj úplně na větvi, protože vždycky přijde zbytečně, ale sám onen neschopný mák vlastně vůbec nezmění chod světa ani ho nijak neovlivní. On má prostě akorát štěstí na věci, co se kolem něj dějí.
Barva kouzel tedy představuje poměrně jedinečnou četbu, ne tak úplně typickou běžnému stylu T.Pratchetta, ale i přesto velmi dobrou. Pokud jste rozhodnutí Pratchetta začít číst od začátku, přečtěte si ji. Pokud ale jeho literaturu chcete spíše poznat a rozhodnout se, jestli tenhle styl má pro vás smysl, zkuste spíše Morta, Stráže! Stráže!, Pyramidy nebo Soudné sestry. Čti dále...

Stráže! Stráže!

 
Nacházíme se opět někde v mystické krajině Úžasné Zeměplochy, světa, který nesou na zádech sloni stojící na hřbetě obrovské želvy pokryté krátery - velké a mocné A’Tuin, která svým pomalým tempem po statisícimílových krocích neúnavně kráčí jedním z mnoha vesmírů. Tedy mystické až do chvíle, kdy poznáte, o jaké místo se skutečně jedná. Kdo ho nezná, pozná. Jde totiž o přeslavnou metropoli, dvojměstí nazvané Ankh-Morpork, města, kde vyleštěný hrudní plát je velkou raritou a záminkou k pořádné podívané. A svobodník Karotka se o tom velmi brzy sám přesvědčil.


Karotka vyrůstal u trpaslíků. Celý život se skláněl v tunelech a kutal zlato, ovšem ani v nejmenším ho nenapadlo, že na tom, jak neobvykle je vysoký, je něco zvláštního. On Karotka byl dost vysoký i na člověka, ale pro trpaslíka to musel být vyloženě obr. Nu což, on za to, chudák, nemohl. Trpaslíci žijí celý svůj život pod zemí a kutají a kutají - alespoň ti normální. Někteří se sice chodí do Ankh-Morporku opít k Zašitému Bubnu, ale o těch zde mluvit nemusím. Inu trpaslíci příliš necestují. Karotka ale, jak už jste asi správně odhalili, byl rozhodně člověk, a to člověk se vším všudy. A mimo jiné taky s trpasličí silou, vytrvalostí a smyslem pro spravedlnost. Trpaslíci, kteří ho vychovali, se tedy rozhodli, že Karotka půjde do světa, jako správný člověk. Vyslali ho do ankh-morporské Noční hlídky, to ovšem asi neměli dělat. Kdo by ale čekal, že se nově příchozího v hlídce budou ptát „A cos proved?“, přičemž po odpovědi „Jsem dobrovolník“ na vás začnou užasle zírat neschopni slova, v lepším případě utrousí jemné „A doprdele“?
Ano, máte pravdu. Napadne vás přesně tohle: Kam jsem se to proboha dostal??? Tedy normálního člověka to napadne. Hledáte-li ale na Zeměploše normálního člověka, tak se běžte zahrabat, žádný tu totiž není. Tedy alespoň na pozemské poměry. ;)
Karotka ale své přivítání přijal celkem bez problémů, horší bylo, když došlo na provolávání, přičemž Karotka sice ujistil celý Ankh-Morpork, že všude je mír a klid, ale zaprvé tím samozřejmě narušil ten takzvaný noční klid a zadruhé si tím člověk nemohl být moc jistý. O kousek dál se totiž právě scházela prapodivná parta bratří mágů, kteří se snažili přivolat draka. Ano, draka. Draci sice v normálu byli poměrně malá stvoření, která měla sklon vybuchovat a házet svými vnitřnostmi, kdykoliv a kdekoliv se jim zachtělo, kdysi ale bývali opravdu obrovští a strašliví. Chrlili obrovité plameny, byli zlí, vyžadovali oběti, spali na zlatě a především se živili mladými pannami. Proč to dělali? To vlastně nikdo neví, oni ale pravděpodobně žili v přesvědčení, že jsou předurčeni k tomu, aby byli zlí. Jistý nejvyšší velmistr si byl ale naprosto jistý, že když použije dostatečně velkou dávku magie, bude drak bezpečně v jeho rukou a s ním i celé město. Takový velký drak bude přece velmi účinnou zbraní a výbornou záminkou k výhružkám a následnému triumfálnímu vítězství.
Stačilo jen najít pěkného mladého dědice již léta neobsazeného ankh-morporského trůnu, dát mu co nejblyštivější a co nejmagičtěji vypadající meč a postavit ho proti drakovi. Jenže ono to má jeden nepatrný háček. Ten dědic musí být dostatečně neschopný, aby se dal dobře ovládat. To znamená i neschopný zabít draka. Co se tedy stane s drakem, který nebude moci býti zabit? Drak bude odvolán magií, problém spočívá v tom, že onen drak bude ještě stále existovat a vůbec se mu nebude líbit jak.
Tady přichází na řadu naše Noční hlídka v čele s kapitánem Elániem. Kapitán Elánius je přesně takový, jako zbytek jeho mužů - zbabělý a líný. Liší se ovšem jistou dávkou smyslu pro spravedlnost a taky způsobem, jakým se opíjí. Možná právě to z něj udělalo kapitána. Ve svém oddílu má tři další muže - seržanta Tračníka, zbabělce na desátou, desátníka Nóblhócha, pseudočlověka, o jehož původu a účelu si nejsou jisti ani bohové uprostřed Zeměplochy, a nově příchozího Karotku se smyslem pro spravedlnost tak silným, že by v poměrně malé rychlosti dokázal udělat do mocné A’Tuin obrovský kráter, kdyby se zhmotnil a dostal k tomu příležitost. K jejich vyšetřování se ale připojí i specialistka na draky - Lady Berankinová, výborně rostlá žena, před kterou každý pravý muž padá na kolena, a ten, který pravděpodobně ví, kde to všechno začalo - totiž knihovník Neviditelné univerzity, orangutan, kterého není radno podceňovat. Ono totiž když si takhle v noci hlídkujete opilí a zničehonic nad vámi bez jakéhokoliv varování proletí drak a zeď těsně za vámi sežehne i s těmi, co u ní stáli, přičemž na ní vytvoří naprosto bezchybnou glazuru, které by i královské nádobí závidělo, tak to zrovna dvakrát motivaci nedodá. Neztrácejme ale hlavu - kapitán Elánius je sice pouze člen Noční hlídky, ale i to se počítá.

Stráže! Stráže! je kniha, kde se vám jako poprvé představí ankh-morporská Noční hlídka. Je to také jedna z těch prvních knih, při jejichž čtení dostane čtenář tu pravou zeměplošskou náladu, tedy jedna z těch, pro které platí - co věta, to perla, a přesto si dokáže zachovat vynikající a smysluplný děj. Samozřejmě, že to neznamená, že ty ostatní nejsou dobré, přesně naopak, ony jsou dobré, jen trochu jiné. Je to kniha, při jejímž čtení se budete smát od začátku až do konce, k tomu ale ještě někdy kolem třetiny knihy přibyde neuvěřitelné napětí - takové, že knihu neodložíte, dokud ji nedočtete. A právě v téhle knize vás čeká spousta překvapení - ve chvíli, kdy si říkáte, že by se všechno mohlo docela slušně urovnat, se totiž naopak všechno zkomplikuje. Chvílemi si říkáte „Ještě zbývá tolik stran a to už to vypadá, že to za chvilku skončí“, ale je tomu právě naopak. A co si řeknete ke konci knihy? „Divím se, že se do jedné jediné knihy vešlo takového příběhu“.
Jen velmi těžko bych komentovala tuhle knihu jinak než pouhým slovem vynikající. Kdo mě zná dobře, ví, že všechny knihy pana Pratchetta miluji a jejich autora považuji za osobnost velmi výraznou a nesmrtelnou. Musím tedy uznat, že ani jeho knihy nejsou všechny nejlepší - Malé Bohy jsem například napoprvé nedokázala přečíst. Pokud ale mohu soudit, Stráže! Stráže! patří opravdu k těm nejlepším a pokud chcete panu Pratchettovi udělat reklamu tím, že někomu doporučíte nějakou jeho knihu, navrhuji právě tuhle. Těm, kteří jeho smysl pro humor a jeho styl chápou, se rozhodně zalíbí. Čti dále...

Maškaráda aneb Fantom opery (divadlo)

 
Pokud právě zvažujete, jestli si náhodou nezajít do divadla, a pokud se vám náhodou naskytla možnost zajít si na představení s názvem Maškaráda, neváhejte a jděte. Toto vynikající představení jsem měla tu čest vidět již dvakrát a ani jednou jsem nelitovala. Abych vám ho trošku přiblížila...

Anežka Nulíčková je jen prostou dívkou z Lancre, vyniká ale ve dvou věcech - magii a zpěvu. Její pěvecký talent ji dovedl až do města Ankh-Morporku, špinavého zeměplošského dvojměstí při březích řeky Ankhu. Ankh-Morpork vyniká svojí vyspělostí, takže zatímco v Horách Beraní Hlavy lidé kopou krumpáčem a lopatou a zpívají si k tomu o ježcích a ježkových, v našem velkoměstě používají zaručeně stroje (a v lepším případě jim s trochou své magie pomůže pár vyvolených z Neviditelné univerzity) a pro trochu kultury si chodí do Opery. Ankh-Morporská Opera má ale několik chybiček.
Tak zaprvé, chybí jim zpěváci. Tady přichází řada na dvě uchazečky - naši Anežku Nulíčkovou, která s kily očividně nešetří, a jistou Kristýnu, která zpívá asi stejně dobře jako krysa, která se právě nadýchala hektolitru helia, ale vypadá jako bohyně krásy a její pohyby jsou ladné jako labutí.

Za druhé, nejsou peníze. Samozřejmě, že správce Opery, pan Sardelli, hned ujistil pana Štandlíka, nového majitele, že tak to v opeře prostě chodí. Peníze nepřibývají. Oni prostě putují operou a hned zase pryč. Těch šatů, střevíců, papírů, strun a jiných potřeb... za to všechno se přece platí.
A za třetí... straší tady duch. V lóži č. 8 přebývá každé představení fantom a poslouchá zpěváky. V noci se dokonce tajně pokouší naučit Kristýnu nějakému tomu pěveckému výkonu. To všechno by bylo v pořádku, kdyby ale v Opeře nedocházelo k nevysvětlitelným vraždám, které jsou samozřejmě připisovány našemu tajemnému fantomovi...

Mezitím se v Lancre sešly dvě čarodějky - Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová. Mezi dopisy, které dává Gita Oggová přečíst Bábi, se ale náhodou připlete jeden, díky němuž se Bábi dozvídá, že Stařenka napsala proslulou kuchařku, ale nedostala za ni ani pětník. A protože se Bábi vzteká velmi ráda, rozhořčí se a rozhodne se, že pojede se Stařenkou do Ankh-Morporku vymlátit z vydavatele ty peníze. A při té příležitosti se taky podívá, jak se vlastně vede té Nulíčkovic holce, která šla zkusit své štěstí do opery. Mimochodem má taky talent na magii...

Na jednu divadelní hru až příliš spletitý příběh, že? Nicméně v Divadle v Dlouhé si s ním poradili více než mistrně. Na hercích bylo na první pohled vidět, že je to baví, měli pěkné kostýmy a jednoduché ale výstižné kulisy. Nechyběla ani ta stará dobrá Pratchettovská atmosféra, která dodává příběhu na humoru i napětí. A co teprve ta hudba!!!

Nejenom, že herci zpívali naživo, což bylo znát na první poslech (tady musím smeknout obzvláště před Helenou Dvořákovou, která hrála a zpívala Anežku Nulíčkovou a její hlas je skutečně doslova monstrózní, mocný a krásný), ale zpívali dobře a rádi. Kromě toho hudební doprovod byl taky vynikající, opakoval se motiv z muzikálu Fantom Opery, ale mohli jste zde slyšet i hudbu z Hvězdných válek, Tenkrát na západě, Kill Billa, Indiana Jonese, Labutího jezera (ok, kdo nezná Labutí jezero, snad postačí, když řeknu Harry Potter...) a z mnoha jiných filmů, muzikálů, oper, baletů a kdovíčeho ještě. Víc snad ani nemusím říkat, snad jen to, že pan Pratchett měl tu čest toto představení shlédnout taky a okomentoval jej slovy Sám bych to nedokázal vystihnout lépe. Čti dále...