Barva Kouzel

 
Ve vzdáleném starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy...
Pohleďme...
Tam přichází želva, Velká A’Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy, nemotorné končetiny obaleny jinovatkou zmrzlého vodíku a prastarý krunýř zvbrázděný krátery po dopadu meteoritů. Oči velikosti moří, zakalené revmatismem a prachem rozpadlých asteroidů, upírá neochvějně k Osudu.

Takto začíná prolog první knihy z přeslavné Pratchettovy série Úžasná Zeměplocha. Začíná tak, aby zněl skutečně... fantasticky. Samozřejmě, když jde o fantasy, tady ale rozhodně nejde o klasickou fantasy, kterou znáte v podání pana Tolkiena či pana Brookse. Hned v úvodu se dozvíte, že velkou A’Tuin a slony, kteří stojí na jejím hřbetě, zkoumají astrozoologové, kterým se podařilo vyzkoumat spoustu z jejich chování, ale takovou maličkost jako je pohlaví A’Tuin už ne. Důležité by pro vás ale mohlo být, že tohle se zrovna dvakrát našeho příběhu netýká. ;) Je to ale slušný úvod do nového světa, do kterého se ponoříte během čtení této knihy.


Inu, na tomto světě se kdesi v jisté rušné končině na kraji Kruhového Oceánu (dobrá, zde jsem to musela upravovat - ve Strážích bylo napsáno, že okolo jsou akorát bažiny a jinak nic, takže mě to trochu zmátlo, řiďme se ale Průvodcem po Zeměploše) nachází staré prašné dvojměstí Ankh-Morpork. A v tomto dvojměstí se nachází Neviditelná univerzita - tedy ne, že by byla doopravdy neviditelná, ona se tak jen jmenuje, abyste byli v obraze. Pravděpodobně kvůli tomu, že v ní sídlí mágové a jsou na to doopravdy hrdí, a také proto, že si tak různě cestuje časoprostorem, že by teoreticky vzato být neviditelná mohla. Na téhle univerzitě sídlí - nebo sídlil - jistý mág jménem Mrakoplaš. Tedy ono jak se to vezme, mág. Teoreticky vzato by to mág být mohl. Teoreticky, protože on vlastně znal všechnu teorii, ovšem když došlo na praktické využití magie, Mrakoplaš trochu pokulhával. Znal vlastně jen jediné Zaklínadlo, a to se ještě ke všemu nenaučil. Ono se do něj jaksi vplížilo samo, což má ale obrovskou výhodu, protože Zaklínadlu se opravdu nechtělo svoji schránku jen tak někde ztratit a Mrakoplaš byl proto téměř vždycky zcela mimo ohrožení života. Respektive - on byl v ohrožení života neustále, problém byl ale v tom, že on i jeho okolí si to až příliš dobře uvědomovali.
Mrakoplaš velmi dobře věděl, že do politiky a mezinárodních vztahů či spolupráce se skutečně není radno připlést. Ovšem Osud - ten zrádný pán, který za všechno vždycky může, tomu nedal a připletl mu do cesty Dvoukvítka, neskuteně bohatého malého naivního cestovatele vlastnícího bytost, která snad ani nemohla být stvořena v tomto vesmíru - Zavazadlo, truhlu, která překypovala vlastním životem. Jak by ne, když byla vyrobena - ano, vyrobena - ze dřeva Myslícího hruškovníku, stromu, který byl magie víc než jen plný. Dvoukvítek pocházel z daleké Agateánské říše a špinavý Ankh-Morpork mu přišel jako něco naprosto úžasného a unikátního. V jistém smyslu i byl. Jeho říše ale byla pokroková, narozdíl od Ankh-Morporku tam například měli skříňku se skřetem, který uměl rychlostí blesku vytvářet obrázky. Neuvěřitelné, že? A pak tu samozřejmě bylo pojíštěnic - jakýsi způsob, jak si rychle vydělat hromadu peněz a přidělat spoustě lidí práci.
Tady ovšem začínají problémy - ono se totiž lehce řekne „Když vám vyhoří dům, dostanete spoustu peněz“, ale člověka to láká si ten dům skutečně zapálit a co pak?
Ankh-Morpork hoří. Mrakoplaš je klasicky v nebezpečí - přece jenom, co uděláte, když zjistíte, že průvodce nejbohatší bytosti nacházející se zrovna ve městě je neschopný máK? Mrakoplaš má ale ochranu. Je tu Zaklínadlo a také Zavazadlo. Zavazadlo nepodceňujte, ono se doopravdy umí naštvat. Samozřejmě, že už je jen na Mrakoplašovi, jak se vypořádá s případnými draky, kteří by se mu mohli postavit do cesty, pakliže tomu bude věřit, s neoblomným číslem 8, s oktarínovou osmou barvou kouzel a také s výsledky her bohů, kteří si někde ve středu Zeměplochy hrají s Osudem.

Zdá se vám ten děj jaksi spletitý, nejasný? Řeknu vám jedno. On je. Barva kouzel se skládá ze čtyř samostatných povídek - Barvy kouzel, Vyslání osmi, Vábení Wyrmu a Na Okraji. Každá má trochu jiný děj, jsou zařazené chronologicky za sebe a každá vypráví především o Mrakoplašovi, Dvoukvítkovi, jeho Zavazadlu a jejich společném putování, které je vlastně jen velkou součástí Osudu a hrátek bohů. Já sama jsem při jejím čtení byla tak trochu zmatená, kniha totiž obsahuje spoustu muder a filosofie, které příliš nerozumím - nebo jsem alespoň nerozuměla. Při jejím čtení dostanete trochu jinou náladu než při čtení ostatních Pratchettových knih, musím ale říci, že Barva kouzel má jiskru a styl a rozhodně nepostrádá ten typický Pratchettovský humor. Snad jen postavy, v této knize ještě úplně nové, nejsou tak úplně dovymyšlené, v následujícím Lehkém Fantastičnu, které přímo navazuje na Barvu kouzel, už se vám ale trochu vybarví.
Když se budeme věnovat samotnému Mrakoplašovi, on je postavou opravdu zajímavou. Pratchett má ve zvyku dělat poněkud neschopné hlavní hrdiny, většinou ale přece jenom aspoň něco umí. Mrakoplaš se ale od začátku do konce jeví jako absolutní budižkničemu a přesto ho člověk nemůže nemít rád. Nehledě na to, že Mrakoplaš jako takový vlastně vůbec nic nedokáže - on skutečně prožívá dobrodružství, bežně se potýká se smrtelným nebezpečím a chudák Smrť už je z něj úplně na větvi, protože vždycky přijde zbytečně, ale sám onen neschopný mák vlastně vůbec nezmění chod světa ani ho nijak neovlivní. On má prostě akorát štěstí na věci, co se kolem něj dějí.
Barva kouzel tedy představuje poměrně jedinečnou četbu, ne tak úplně typickou běžnému stylu T.Pratchetta, ale i přesto velmi dobrou. Pokud jste rozhodnutí Pratchetta začít číst od začátku, přečtěte si ji. Pokud ale jeho literaturu chcete spíše poznat a rozhodnout se, jestli tenhle styl má pro vás smysl, zkuste spíše Morta, Stráže! Stráže!, Pyramidy nebo Soudné sestry.