Čaroprávnost

 
Hory Beraní hlavy jsou místo velmi divoké, kde od domku k domku můžete ujít i míle. Tyto hory se nachází na Zeměploše - plošině nesené čtyřmi slony na hřbetě Velké A’Tuin, želvy, která si kráčí vesmírem a drobné všední starosti ji nedokáží ochromit. V Horách Beraní hlavy, ve vesničce nazvané Kyselá Prdel (ano, nováčci do světa Zeměplochy, čtete správně. Je to opravdu Kyselá Prdel) žije kovář jménem Kovář, tedy Gordo Kovář. Gordo Kovář je osmý syn a to už něco znamená - přece jenom, ne každý má osm synů. Jenže Gordo Kovář také právě zplodil osmé dítě, a to znamená ještě víc. Osmý syn osmého syna se totiž stává mágem. Proč zrovna osmý? Osmička má velmi mocné účinky. Stačí to číslo vyslovit a cítíte z něj magii. Osmá je barva kouzel, oktarínová, osm stran mají magické značky, osm rozměrů prostor vyplněný magií a osm synů osmý syn, který zplodil mága. Pokud jste o tom ještě neslyšeli, Číňané v osmičku věří a tvrdí, že je to šťastné číslo. Od té doby, co existují rodná čísla, identifikační čísla a podobné záležitosti, Číňané si je pečlivě kontrolují a počítají v nich osmičky. Čím více osmiček máte v rodném čísle, tím šťastnější jste člověk. A co se teprve stane, pokud jich tam máte osm?


Vraťme se ale k našemu panu kováři. V den narození jeho osmého potomka k němu domů dorazil mág na sklonku svého života, Kšaft. Mágové mají ve zvyku těsně před svou smrtí předat hůl jinému mágovi na úsvitu života (což mě například dovádí k otázce, kde se vzal první mág a první magická hůl, ovšem žijme za předpokladu, že Zeměplocha a Velká A’Tuin jsou tu odnepaměti), proto Kšaft předal svoji hůl osmému potomkovi Gorda Kováře. Jenže co se nestalo!
Onen osmý potomek byla dcera. V celé širé a dlouhé historii Zeměplochy nikdo jakživ neslyšel o mágovi-ženě. Ženy s magií byly zásadně čarodějky - neměly hole, létaly na košťatech, používaly bylinky a zapůjčení a jejich magickým číslem byla trojka. Jenže hůl byla definitivně předána a Eskarina Kovářová se stala první (a možná i poslední) mágyní Zeměplochy. Bábi Zlopočasná, místní čarodějka, se ale rozhodla vychovat Eskarinu po způsobu čarodějek. Začala ji učit bylinkářství a jednoduchým kouzlům a trikům. Eskarina, výjimečně nadaná na magii, ale o drobnosti, teoretické znalosti a znalost bylinkářství nejevila žádný zájem. Jediné, co ji zajímalo, byla magie - ta mocná magie, ta, pomocí které může něco ovládat, hýbat světem. Bábi Zlopočasná, která se rozhodla nechat Esk, ať se sama naučí ze svých omylů, ji tedy začala učit zapůjčení. Esk postupovala neobyčejně rychle - dokázala si poddat mysl téměř jakéhokoliv zvířete, jenže díky její netrpělivosti se jí to jednoho dne pěkně vymklo z rukou. Bylo tedy na Bábi Zlopočasné, aby jí pomohla.
Nevděčná Esk se ale nakonec sama vydala do města Ankh-Morporku na slavnou Neviditelnou univerzitu a rozhodla se připojit se k mágům. Bylo tu ale několik problémů - mágové ji u sebe nechtěli, ona neměla kde přespat a zkrátka se dostala do pěkného maléru. Dříve, než se stačilo něco doopravdy stát, Bábi Zlopočasná ji z té šlamastiky vytáhla a Esk na univerzitě zajistila místo služebné. To sice nebyla příliš vděčná práce, Esk si ale nezoufala, vždyť měla svoji hůl a práce jí šla od ruky jedna báseň. Ve volném čase chodila studovat do knihovny či poslouchat magické přednášky. Jenže čím víc Esk kouzlila, tím nepokojnější byla magie. Do toho se přidal ještě Simon, neobyčejně nadaný mág-student, který měl schopnost sám vytvářet kouzla. Neviditelná univerzita rostoucí nepokoje vnímala, ale nebyla schopná s nimi nic dělat. Magie Esk a Simona hrozila tím, že otevře brány na místa, o kterých by ani mág raději nebyl slyšel...

Máme tu již třetí knihu ze Zeměplochy a poprvé nevypráví o našem neschopném mágovi Mrakoplašovi. Náš rozhled po Zeměploše se tedy rozrůstá - poznáváme jiné kraje a s nimi i jiné mravy. Kdybych měla jedním slovem charakterizovat tuhle knihu, řekla bych, že je tichá. Nevím, proč a jak mě to napadlo, ale prostě se to na ni hodí. Ostatní knihy jaksi vyzařují, téměř křičí příběhem a informace, které obsahují, jako by se z nich snažily dostat. Každý správný čtenář ví, že každá kniha žije vlastním životem, ale pokud mi Mort a Stráže! Stráže! připadaly hlasité, Čaroprávnost je rozhodně tichá. Její děj se ubírá velmi pozvolna a trvá velmi dlouho, než přijde to správné napětí. Mezi knihami Terryho Pratchetta bych tuto pojala jako o něco klasičtější fantasy. Má tu svoji vážnost, pomaloučku polehoučku se rozvíjející příběh a vyvrcholení děje označuje poměrně jasně zřetelná kolmice na naši pomyslnou časovou osu. Na kvalitě jí to neubírá, samozřejmě. Někteří lidé budou preferovat právě tenhle styl psaní před tím nadneseným humoristickým stylem v rytmu parodie či velmi něžně podané ironie. Já spíše naopak - mezi tituly, které Terry Pratchett vydal, tento se mi zdál nejslabší. To samozřejmě ještě stále nevyvrací fakt, že se mi zdá lepší než naprostá většina dnes psaných běžných fantasy. Zastáncům klasické fantasy bych doporučila, aby si Čaroprávnost přečetli ze Zeměplochy jako první. Lidem, kteří chtějí poznat Pratchetta, Čaroprávnost nedoporučuji, tedy ne jako první. Lidem, kteří si prostě chtějí něco přečíst - rozhodně to stojí za to. I tady se najde pár momentů, které jsou opravdu výjimečně vtipné (např. popis toho, jak povolání loupežníka je velmi náročné, ale přesto tradiční - obávám se bohužel, že nemohu citovat, protože tahle knížka zřejmě spočívá v rukou té šťastné osoby, které to mamka zrovna půjčila), a i tady budete ke konci opravdu napjatí.
Jen jednu nedořešenost bych možná zmínila - i když Pratchett v mnohých dalších knihách píše o Neviditelné univerzitě i o čarodějkách, Esk už se nikdy nikde neobjeví. Co se s ní stalo pak, to nikdo neví. Možná se záhadně proměnila v Magrátu či Anežku Nulíčkovou nebo ji raději doplnila jejím alteregem - Perditou. I přesto vám ale přeji příjemné čtení.