Don't Bother None...

 
Ahoj, mám zrovna chuť se trochu vykecat - nebo to možná není chuť ale potřeba dát světu vědět, že taky žiju. Zdravím všechny, kteří na mě, ať už v Praze, v Brně, v Řevnicích, Zdibech, Dolní Poustevně, Spojených Státech či kdekoliv jinde myslí, já na vás totiž taky myslím a to každým dnem.
Poslední dobou se u mě strašně střídají nálady, možná to bude tím, že na mě doléhá spousta věcí - noví lidé, nové prostředí, zkouškové období a škola jako taková, režim a systém, na který nejsem zvyklá, moje nové nasazení, kterým překvapuji sama sebe. Snad nikdy se mi ve škole nestalo, že by mi něco nešlo a já měla opravdu touhu to pokořit. V životě mimo ni mnohokrát, ale takhle nikdy. A teď objevuji něco úplně nového. Možná to bude přístupem kantorů, nejsem totiž zvyklá, že by ke mně lidé byli vstřícní, ale když náhodou něco nestihnu a myslím, že jsem něco ztratila, a pak se najednou objeví někdo, kdo řekne "hele, on to pochopí, když to vysvětlíš", a ono to vážně vyjde, mám chuť pokračovat dál. Zjistila jsem, že překvapivě hodně věcí má řešení, i když se tak zpočátku netváří. Začala jsem mít ráda školu, mít ráda učení, a to jsem si myslela, že to nebude možné. Ale je. Nedávám tomu sice přednost před jinými věcmi, ale už se netvářím tak kysele, když se náhodou musím odebrat do knihovny a najít si nějaké ty informace.


Věc, která mě trochu trápí, je uvědomění, že v životě opravdu nestihnu vše. Dnes jsem se byla podívat na několika blozích aktivních přispěvatelů na livejournalu a s úžasem jsem objevovala, jakých skvělých věcí jsou lidské mysli schopné a co všechno dokáží lidi udělat a sepsat. Opět jsem začala toužit po nějak zaměřeném blogu, něčem zajímavém, kvůli čemu sem budou lidé chodit, a vlastně až nyní jsem si uvědomila, že psát sama o sobě a o věcech, které mě obklopují a zajímají, vlastně není až tak úplně špatná věc. Dělala jsem to doteď, ale vždycky jsem se omezovala na určité věci a jiné jsem si upírala. A nyní nechápu, proč bych vlastně neměla žít bez zábran. Úžasné.
No abych tak trochu shrnula události dní předešlých, musím samozřejmě zmínit, co všechno pro mě tahle doba znamená. Jsem na vysoké škole a tak nějak tomu pořád nemohu uvěřit. Podruhé v životě prožívám něco, čemu se říká kulturní šok. Zvláštní na tom je, že taková reakce se nikdy nedostaví ihned. Vždycky to pár měsíců trvá, bylo tomu tak v Americe a je tomu tak i nyní. Kulturní šok je navíc dvojnásobný (a to byl v Americe taky), protože jsem se nedávno přestěhovala z kolejí Náměstí Míru (neblaze proslulých svojí rušnou atmosférou a spoustou zajímavých zjevů, které se na nich vyskytují) na privat v ulici Lidická. Mluvit budu spíše v pozitivech, protože privat je klidný a lidé jsou tu milí a vstřícní, takže ten "druhý" kulturní šok je pro mě vcelku dobrá věc. Konečně mě nebolívá hlava, už nemám takové problémy s vylučovací soustavou (táta říkal, že je to od ledvin, protože mi vyšetřoval nohu a v jejich reflexním bodě něco zaznamenal) a celkově jsem v lepším stavu.
Další pozitiva spočívají v úspěšném složení zkoušky z japonštiny a kolokvia z úvodu do aplikované biochemie. Zápočet z laboratorních cvičení už mám také skoro splněný, tzn. postup do dalšího semestru mi očividně nebude dělat příliš velké problémy. A když jdou věci dobře, dobře se daří a člověk získává motivaci. Já ji mám a jsem tomu ráda, takhle jsem se dlouho necítila.
Chci tím poděkovat několika lidem, kteří mi psychicky (a občas i fyzicky...;)) pomohli a díky nimž jsem to tu přežila a aklimatizovala jsem se, především Elien a Gladness, ty dvě pro mě byly asi největší podporou (Glad, buď poctěna, protože takhle na dálku mi pomoct se jinak asi nikomu jinému nepodařilo).

Nyní přichází období, kdy se budu zabývat tak povrchními věcmi jako jsou zkoušky a dostatek vědomostí, ale také se poslední dobou až neuvěřitelně zamýšlím nad lidmi kolem sebe. Zjistila jsem, že jsem najednou schopná se docela dobře bavit i s cizími lidmi a rychle si vytvářet přátele a pro mě poměrně příjemné prostředí, ale zároveň se jaksi odtahuji od lidí, kteří jsou mi bližší. Nevím, jestli se bojím příliš blízkých vztahů, přece jenom mám špatné zkušenosti, co se týče přátel, nejednou mě zradili, takže se možná podvědomě distancuji, ale vpravdě mi to ne tak docela vyhovuje a nejsem si jistá, co s tím mám vlastně dělat. Vždycky se bojím, že bych mohla někoho ztratit - nebo si to tak aspoň vykládám. Asi to má taky co do činění s neustálým kladením si otázek typu "co si teď po tom všem asi o mně myslí..." a podobně, ale nemůžu se zbavit strachu, že si takhle nikdy žádné opravdové kamarády nenajdu. Zvlášť se bojím - a jestli si to někdy přečte, o čemž pochybuji, ale stát se to může, tak se asi bude pořádně divit - o Elien, které se na jedné straně hodně přizpůsobuji, takže si myslím, že o ústupky tu moc nepůjde, ale na druhé straně od ní nikdy neslyším jediné slovo chvály na mou osobu a mívá ve zvyku se do mě hodně opírat a já nikdy nevím, jak moc vážně to myslí. A z nějakého důvodu jsem v její přítomnosti vždycky úplně nemožná... :'( (párkrát jsem byla náhodou v něčem lepší a vypadalo to, že mě v tu chvíli uškrtí). Mám Elien z mnoha důvodů ráda a doufám, že mi to přátelství s ní vydrží, ale taky se stále modlím, aby mě aspoň jednou v něčem uznala, jinak si opravdu budu připadat méněcenná a tenhle pocit nemám ráda. Mimochodem, Hintzu, tvoje tvrzení, že mám úžasný zadek, sice potěší, ale kdybys měl perfektní tělo, byl bys spokojený, kdyby sis neustále připadal naprosto vymaštěný? ;)

Zvláštní, že jsem nyní příliš nepsala o tom, co se mi přímo stalo, ale zas na druhou stranu je to docela zajímavá změna - zjišťuji, že najednou píšu úplně jinak, než jsem psala doteď, a tak trochu mě to i těší. Nevím, jak moc vtipně jsem psala dříve, vím, že zde jsem humor nezakomponovala vůbec, ale najednou mi to vůbec nevadí. Snad v mém textu najdete taky nějaké to kouzlo. ;)
Až se vám bude chtít, ozvěte se mi, budu šťastná. ;)
chill