Co je doma, to se počítá...

 
Můj život právě prošel neuvěřitelným kulturním šokem. Od 13.9. bydlím na kolejích Masarykovy univerzity, v Brně na Náměstí míru. Abych to nějak uvedla, dostala jsem se sem autem díky mému vstřícnému a ochotnému taťkovi, který mi sám nabídl, že mě sem vezme. Jsem mu za to nadosmrti vděčná, protože sama bych to asi opravdu nezvládla. Měla jsem až neuvěřitelné množství věcí, které jsem ještě neuvěřitelnějším způsobem dokázala nasoukat do jedné velké tašky a jednoho batohu, tedy když nepočítám běžecké boty (nesmírně praktická věc, obzvlášť, když veškerá další obuv je durch promáčená a já už kromě nich nemám co nosit) a přezůvky domů...


Samozřejmě, že první velmi účinná věc, kterou jsem podnikla, bylo, že jsem tátovi nabídla (=vnutila) kafe, abych se mohla doma ještě trochu zdržet. Byla jsem v rozpacích, obzvlášť z toho, že se svým milovaným čtyřnohým mazlíčkem Šimonem jsem se léčila, když kolem krku měl trychtýř, aby si už nelízal packu, kterou si zranil, když tak šikovně přeskakoval náš plot (a kvůli němu jsem strávila asi dvě hodiny na kole a jak šílená jsem za tmy bez světel projížděla celé město. Když jsem konečně zahlédla v dálce velké černé chlupaté zvíře, pustila jsem se za ním. Až po chvíli jsem zjistila, že mi do očí kouká obrovský bernský salašnický pes - mimochodem, z toho kola jsem nedosáhla na zem, přesto mi koukal do očí - a čeká, co udělám. Kývla jsem na něj, slušně pozdravila a rychle se mu klidila z cesty), aby mohl pořádat po městě velké milostné orgie se svými chlupatými přítelkyněmi.
Odjet jsem ale musela, takže jsme po čase vyrazili, přičemž jsem nám vzala čtyři kousky koláče, aby táta mohl ochutnat mámin jablko-rybízový výtvor. Cesta proběhla v klidu, dálnice D1 byla výjimečně velmi dobře průjezdná a v Brně jsme byli za něco málo přes dvě hodiny. Dojeli jsme na náměstí Míru, jedno z nejkrásnějších míst v Brně, kde tátovi uklouzlo, že mi pomalu závidí moje současné bydliště. Vystála jsem si frontu na rezervaci, odložila věci do pokoje, seznámila se se svou spolubydlící a šli jsme s tátou na pizzu. Poslední dobou jsem si nějak navykla na obyčejnou Margheritu, ale tahle byla výjimečná. Byla na ní bazalka a měla tak obrovské listy, že překonaly veškeré moje představy. A byla strááášně dobrá. Každopádně táta pak odjel a odvezl s sebou nejen ty svoje, ale i ty moje kousky koláče. Nu což, to zas taková ztráta nebyla.
Horší bylo, když jsem se pak vrátila na koleje a zjistila, co všechno tu není v pořádku. První krok, který jsem podnikla, bylo povlékání postele. Už tam bylo cosi špatně - přikrývka totiž byla nesmírně tenoučká a hned první noc jsem na to doplatila. Nejzajímavější z celých kolejí byly ale umývárny a záchodky - tu jsou tu totiž společné pro chlapce i děvčata, sprchy nevyjímaje. Tudíž na nějakou stydlivost se může rovnou zapomenout. Buď budeš stydlivé prase nebo čistotný nestyda. ;) Nevadilo by mi to, kdyby ovšem záchodky nebyly v jednom kuse počurané, což je dost problém ve chvíli, kdy se člověku opravdu akutně chce na velkou... :(
Co se mých spolubydlících, Míši a Blanky týče, jsou docela v pohodě, i když jedna je opravdu velmi nespolečenská a ta druhá zase příliš, tak jsem zvědavá, jak to mezi nimi budu zvládat. Blanka přijela ve stejnou dobu jako já, tudíž jsem se s ní poměrně blízce seznámila a hned druhý den jsme obě zaměstnaly Elien, která nás společně se svým bratrem vzala do Kunštátu, odkud jsme vystoupili na Rudku a tam navštívili rozhlednu a jeskyni Blanických rytířů se sochami pana Stanislava Rolínka (den předtím nás Elien prováděla po Brně, jestli se tomu tak dá říkat, protože většinu věcí nám ukázala z vyhlídky a samozřejmě předpokládala, že si budu pamatovat, kde je moje škola, když jsem tam jednou byla na zápisu - mimochodem, už jsem vám říkala, že můj orientační smysl je přibližně ekvivalentní orientačnímu smyslu netopýra v místnosti beze stěn?). Ta největší, socha T.G.Masaryka, nacházející se venku byla bohužel zničena fašisty, zbyly z ní jen nohy na podstavci, takže o to nejzajímavější návštěvníci přišli. Čekala na nás ale Sněhurka a sedm trpaslíků, jakási kuriozita, absolutně se nehodící k celému zbytku Rudky.
Po Rudce jsme se vydali na procházku lesem, kde Blanka našla tři krásné hříbky. Jinak mi jí chvílemi bylo líto, chtě nechtě nám totiž s Elien diskuse neustále sjížděla k Japonsku a věcem s ním spojeným, případně k počítačům, takže se Blanka příliš nechytala. Když jsme se okružní cestou vrátili zpátky do Kunštátu, navštívili jsme tamější cukrárnu s vynikajícími a super levnými pochoutkami. Podezírám Elien a jejího bratra, že tak trochu úmyslně nestihli včas odchytit autobus, takže jsme ještě šli navštívit místní zámek (s moc pěkným výhledem, mimochodem) a usadili se do restaurace, kde si Elien se svým bratrem objednali čaj, který jim přinesli až asi za tři čtvrtě hodiny, takže jsme to tak tak stihli na další autobus.


A pak přišla škola. Nárazově, rychle a chaoticky. Až mě vyděsilo, jaké množství lidí se nasoukalo do posluchárny na přednášku z anorganické chemie. Tam se nic moc nedělo, spíš nám lektor vyložil jakýsi úvod a při té příležitosti zjistil, že do místnosti zatéká. Dvě hodiny poté jsem měla mít seminář z téhož předmětu na kampusu školy, který byl neuvěřitelně daleko od všeho ostatního, tudíž jsem samozřejmě musela chytit dopravní špičku a dojet až chvíli po začátku, přičemž jsem se tam nevyznala a bloudila jsem. Proklínala jsem přitom počasí, mohlo být maximálně 8 stupňů, spíš méně. V botech jsem měla mokro, byla mi strašná zima a nevěděla jsem, kam jít. Asi necelých 10 minut před skončením semináře jsem dorazila, alespoň se mi tedy započítala prezence a tak nějak jsem si udělala obrázek, co se asi probíralo. Naštěstí nic těžkého, jen nějaké jednodušší názvosloví. Poslední předmět toho dne byla přednáška z obecné chemie, kde milý pan lektor přednášel více o červené Karkulce než o chemii. Neustále nám ukazoval nějaké pofiderní obrázky a překlikával stránky, takže jsme z výkladu příliš neměli a i kdyby, asi by nám to k ničemu nebylo. Alespoň jsem odtušila, který předmět bych si asi tak mohla odpustit. ;) Přednáška bohužel trvala až do osmi, takže na kolej jsem se vrátila úplně vyčerpaná a sotva jsem se dovedla nějak zorganizovat, převléknout se a padnout do postele.
Druhý den jsem začala čtyřhodinovým laboratorním cvičením, opět jen úvodem, takže jsme si ukazovali, jak se s čím zachází (byla jsem tam jediná, kdo v životě neměl laborky z chemie, tak si představte, jak mi asi bylo...). Je to snad jediný předmět, který nás vyučuje žena, mimochodem velmi milá profesorka. Má tam taky pomocného laboranta a mimochodem... je to docela fešák... O:-)
Tam nám bylo řečeno, že si máme pořídit spoustu věcí včetně pláště, rukavic a zápalek. Za ten příšerný kus sešitého bílého plátna jsem vyhodila víc jak 300 Kč!!! Mít víc času, tak je výhodnější si ho sama ušít.
Další měla být hodinová přednáška Úvod do matematiky, velmi vtipně nám ale bylo oznámeno, že přednáška je vlastně dvouhodinová, takže místo do šesti budu mít do sedmi do večera s tím, že jsem si navíc ještě musela zapsat dvě hodiny cvičení, což mi udělalo nesmírnou radost. V pátek se holt bude vstávat na osmou, vynikající. Sám profesor na matematiku byl mladší, tak trochu (hodně) bez autority, takže jediné jeho štěstí bylo, že učil na vysoké a ne na střední. Kupodivu jsem ale celý jeho výklad pochopila - probírali jsme limity a zatím jsem na nich nic složitého nenašla.
Dnes, ve středu, jsem se probudila docela čerstvá a nastoupila na druhou přednášku obecné chemie. Došla jsem ke zjištění, že takové fotony jsou i tam, kde by je málokdo čekal, a že spousta věcí ve skutečnosti neexistuje, i když si třeba myslíme, že existují. Bohužel jsem ale pochopila jen první polovinu výkladu (většina nepochopila ani to, takže jsem na tom snad ještě docela dobře...) a pak už jsem se příliš nechytala. Výpisky jsem si sice dělala, ale hned nato jsem je půjčila kamarádce, která si je nedělala, takže doufám, že se mi ještě vrátí.
Fyzika už proběhla v pohodě - nejprve seminář, kde jsme dělali především jednodušší matematické úkony (ok, opravdu se budu muset naučit derivovat a integrovat, což mě sice netěší, ale zřejmě nemám ne výběr...), pak přednášku, která mě ze všech předmětů nadchla nejvíce, protože lektor si ji nesmírně užíval a sálala z něj láska k jeho oboru, což není zas tak častý jev. Takhle by měla vypadat výuka.
Mezitím jsem si taky vyzvedla ISIC kartu, dodala kredit na nějaké obědy a hned si jeden objednala a taky jsem si koupila šalinkartu. Kdybyste nevěděli, šalinkarta je po brněnsku tramvajenka, ovšem to Brňáci neříkají. Tomuhle slovu se smějí dokonce i lidé z Olomouce, kteří sice říkají tramvajím šaliny, ale slovo šalinkarta je jim cizí. Nu, alespoň jsem se pak s Blankou pobavila, když jsem přemýšlela, jak se nahackovat do stránek brněnského dopravního podniku a přepsat jim každé slovo "tramvaj" na "šalina", aby se pak mohl někdo zasmát.


Úplně naposled jsme navštívily s Elien poněkud nevybavenou čajovnu její kamarádky, zasmály se několika Japoncům a Korejcům a pobavily se s jejími kamarádkami. Teď jen nadějně očekávám sobotní sraz v Elienině hospodě a doufám, že můj život v Brně bude směřovat k lepšímu. Mimochodem, není nic horšího než začít školní rok v tak pekelně mrazivém počasí, které uspává a snižuje vaši pozornost!!! Grrrrrrrrrr!!!