Runaway, runaway, runaway...

 
Toto je Sonata Arctica. Znáte? Nebudu vám tady říkat, v jakém roce vznikli a jak pokračovali. Informace o jejich kariéře jsou k nalezení na každé pořádné rockové či metalové stránce, tak proč bych jim měla brát návštěvnost a opakovat, co již bylo řečeno? Slovy laika je ale Sonata Arctica velmi sympatická skupina. Seznámila jsem se s nimi na letošním ročníku Masters of Rock, tedy roku 2008 ve Vizovicích. Zprvu se tato skupina zdála jako docela obyčejná metalová skupina, jakou najdete leckde. Pro mě se ale na tomto festivale Sonata Arctica stala něčím zvláštním. Skupinou, která mě nadchla k neuvěření. Proč?


Zaprvé jejich hudba. Oni nehrají jen metal, hrají i pěkný rock, nesnaží se nijak předvádět a jejich frontman zpívá normálně. I se svým normálním nechraptivým hlasem, možná právě pro svůj docela normální hlas, si získal slávu, o které se lecjaké skupině může jen zdát. Jeho zpěv je příjemný, trochu drsný, ale také trochu jemný. Celý zvuk kapely působí krásně sladěně, nepřeplácaně a dosti umělecky. Zdaleka jsem od nich neslyšela všechny písničky a právě nyní to doháním, nicméně o nich s jistotou mohu tvrdit, že jsou kvalitní kapela. I kdyby se našla hudba, která se mi v jejich podání nelíbí, samozřejmě vím, že žádná kapela nemá všechno perfektní.
Další věc, která je na Sonatě sympatická, je, že nemají třikrát tolik singlů jako alb. Sice nějaké singly mají, takže ekologičnost taky není zrovna stoprocentní (ono už to, že se ukázali na Masters, není zrovna nejekologičtější), ale přesto jsou mi sympatičtější než někteří, kteří se z těch singlů živí.
Věc, která mě ale na celé skupině zaujala nejvíce, je jejich přístup k problémům i k lidem. Když hráli na Masters, na chvíli jim vypadla technika a jediné, co šlo, byl jeden jediný mikrofon. Skupina ale nestála a nečekala, až se technika opraví. Tony zkrátka vzal mikrofon a začal lidi bavit po svém. Zpíval "We need some vodka", dále některé svoje nejznámější písničky, které s ním mohlo zpívat i publikum a dělal všemožné šaškárny, aby lidi zabavil. Když naskočily klávesy a pracovalo se na zbytku, Henrik navázal pár jednoduchými tóny, takovými, které zná zkrátka celý svět, a lidé se opět bavili. Nevypadali rozhození ani naštvaní, oni prostě vzali věci za jiný konec a užívali si po svém. A bylo na nich vidět, že je hudba baví stejně jako radost ve tvářích jejich posluchačů. Kapely, které přistupují k práci a lidem s takovým optimismem, mám ráda. Chtěla bych říct, že poslouchat Sonatu Arcticu z počítače či CD, rozhodně nestačí. Ti lidé jsou skutečně milí a zábavní a mají rádi své okolí. Pokud budete mít možnost, rozhodně si zajeďte na jejich koncert, vyplatí se vám to.

Tolik z mých dojmů. Pro těch pár, kteří to nevědí, Sonata Arctica je finská kapela, stejně jako např. Nightwish. Pokud hledáte dobré metalové kapely, porozhlédněte se po finském, švédském nebo třeba holandském prostředí, rozhodně někoho najdete. ;)