Bang bang!

 
Věčně pohodový člověk s širokým úsměvem, spoustou prstenů a paličkami na bubnování v rukou. Chvílemi zamlklý a chvílemi pěkně divoký romantický mladík se širokým obočím. Citlivý snílek se sametovým hlasem. A pak naivní muž, kterému se v hlavě honilo tak moc, že už to nedokázal před světem skrývat. Tyhle čtyři zná každý. Jsou to The Beatles, kapela, která se proslavila, jako žádná jiná. Dala mnohé hudbě tvář a ovlivnila tisíce lidí po celém světě. Kdo dnes nezná hlášku "Proč nosíte na rukou tolik prstenů?" "Protože si je nemohu dávat na nos.", co pronesl mezi mnoha jinými perlami při jednom rozhovoru Ringo Starr? Kolik je mezi obyvateli celého světa lidí, kteří nikdy neslyšeli nic od této přeslavné skupiny?
Tak proč, proč se na ně tak často zapomíná?



Beatles jsou skupina, jejíž hudba provázela celé mé mládí. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem si uvědomila, že tohle bude můj styl. Dostala jsem hromadu nepopsaných kazet a zpěvník, podle něhož jsem odposlouchávala písně Beatles a zapisovala ke kazetám, co na nich vlastně je. Měla jsem od nich všechno, od prvního do posledního. Pak jsem dostala několik knížek o nich samotných. Pamatuji si také, jaký byl můj šok, když jsem se dozvěděla, že John, ten fantastický zpěvák a vůdce celé skupiny, už je skoro dvacet let po smrti.
Milovala jsem je. Od prvního alba do posledního, jejich písničky mi přinášely radost do života a plnily mne nesčetnými dojmy. Smála jsem se, když jsem se dočítala věci typu "John Lennon prohlásil, že Beatles jsou slavnější než Ježíš, čímž si proti sobě okamžitě poštval ortodoxní věřící". Zkoumala jsem jejich písničky do detailů. Jejich melodii, harmonii, kompozici, nástroje, jak vznikaly. Kolik lidí ví, že Yesterday byla původně jen melodie, která hrála Paulovi ve snu, a že než k ní složil text, zpíval o míchaných vajíčkách a dámě s krásnýma nohama? A pak tu byla samozřejmě Maxwell's Silver Hammer, písnička, která mi svým stylem a textem vehnala do očí slzy smíchu.
Milovala jsem Ringa, který si vždy seděl za svými bicími a něžně do nich ťukal. Žasla jsem nad Georgem a jeho jednoduchými, byť dojemnými výtvory jako je Here Comes the Sun. Jak mě pak šokovalo, když jsem zčistajasna jednou ve zprávách zaslechla, že George tu noc předtím zemřel. Uchvátil mě Paul a jeho soucitná povaha. A John... je v mém srdci stále.

John, který nikdy neměl tu sílu, kterou disponoval Ray Charles, když se zbavil návyku na tvrdých drogách, se stal obětí. Neměl sílu, ale měl schopnost předat lidem spousty a spousty sdělení. Pamatuji si, že jsem historii Beatles procházela celou od počátku do konce. John tu byl od počátku. Našel si Paula a společně strávili hodiny hrou na kytaru a trénováním nových akordů. Společně potkali rebelujícího George a na koncertě v Hamburku naverbovali Ringa (úplně stejným způsobem, jako předtím bývalého bubeníka Petea Besta). A tahle kapela pro Johna znamenala úplně vše. Mnohem více než jeho manželka Cynthia či syn Julian, pro kterého pak Paul na uklidněnou složil Hey Jude. Hudba byla jeho život a jeho sen. A pak přišla Ono Yoko. A skupina se rozpadla.
Ono Yoko, žena, která Johna změnila k nepoznání. Zbytek kapely, v čele s Paulem, ji nikdy neměl rád. Pamatuji si ty šoky, když jsem četla záznamy z rozhovorů.
"Yoko je úžasná. Máme spolu krásné vzpomínky. Ona mě naučila brát heroin." - John
John byl vždycky snílek. Miloval mír a spolu s Yoko za něj začal bojovat. Několikrát byl vykázán z místa, kde právě působil. Jeho hudba se změnila, psal o lásce, o míru, o lidech. Jen pár úryvků:
"Very merry Christmas, and happy New Year, let's hope it's a good one without any fear. (...) War is over..." (= Veselé Vánoce a šťastný Nový rok, doufejme, že bude dobrý a beze strachu. (...) Je po válce...)
"Imagine all the people living life in peace. You may say I'm a dreamer but I'm not the only one, I hope some day you'll join us and the world will live as one." (Představte si všechny lidi na světě, jak žijí v míru. Můžete říct, že jsem snílek, ale nejsem jediný, snad se jednou přidáte a svět bude žít jako jeden muž.)
"All we are saying is 'give peace a chance'." (Vše, co říkáme, je, abyste dali míru šanci. -> Tahle písnička se proslavila při mírové kampani manželů Yoko a Johna Lennonových, při níž strávili týden v posteli na protest proti válkám a nepokojům)
A ten John Lennon, který dělal tak absurdní věci ve slepé víře, že tím něco dokáže, byl zrazen. Roku 1980 si ho při cestě z natáčení vyhlédl jeden z jeho labilnějších fanoušků, Mark Chapman, a po obdržení Lennonova nového podepsaného alba ho postřelil několika ranami do zad s vědomím, že Johnův poslední podpis bude patřit jemu. Lidé nikdy nepochopili, jak mohl tak uvažovat. Proč těch podpisů nechtěl víc. A proč zrovna ten poslední. Nebo jestli za tím náhodou nebyla milá Ono Yoko, která Johna po jeho smrti doslova rozprodala na výstavách s jeho zkrvavenými brýlemi a prostřílenou košilí či při dalších prodejích jejich desek.
John se stal pro mnohé včetně mě inspirací či nadějí. Lidé říkají "on by se stejně zfetoval," ale ono tomu nemuselo tak být. Proč musel někoho, jako byl on, potkat takový osud? Byl to člověk, který miloval, co dělá, a nikdy toho nelitoval. Člověk, který dělal chyby a musel za ně platit stokrát víc než ostatní jen proto, že měl talent a lidé na něj viděli každou vtěřinu jeho života.

Myslím, že ostatní členové Beatles nikdy nelitovali, že s Johnem strávili desetiletí produkováním hudby, která pohnula celým světem, a i přes mnohé neshody na ty časy rádi vzpomínají. Protože nebyly jen temné, i přes dobu, v níž žili, se našlo tolik světlých a šťastných chvilek, že by člověk nazval ty, co toho litují, nevděčníky.
Když slyšíte v rádiu Imagine, vzpomeňte si, prosím, na Johna, na to, za co bojoval, a také na to, že ač možná nežil tím nejlepším způsobem, přece jenom žil a měl sen, který se ještě stále nenaplnil.