Twenty-second...

 
Dear God.

It's been a long long time since I last wrote you, isn't that right? And here I am again with my stupid problems. Yes, they are stupid. But somehow I want the world to know... anyone would probably find me annoying if I spoke to them directly and complained. So I guess I'll just write here, then.
It's just that every time it's about me making mistakes. Whenever I want to help, whenever I just want to have fun or whenever I want to point out a problem (or a bunch of problems), I guess I still haven't learned how to do these things right. I don't know. Well... it was really all right when noone was around. I can't make mistakes when nothing's expected, right? So why, why do I have to make them now?
All my life, I longed to be important in any way possible - for someone, for something... I hate to just look important, I want to be important. But that thing... I guess it's somehow impossible. Even if I do become important for someone, there nothing but disappointment waiting for them. I tried. More than once. More than twice. Even though I tried to find some motivation and all... every time it ended up the same. Every time, the same stupid sentence started ringing in my head.
"You just can't do it. And you know why? Because you're not meant for it."
I always wanted to believe two things: First - There's no such thing as talent. If things get difficult, work hard and go for it. And second - You can always manage your destiny yourself.
Maybe I could try and work hard - but I don't know how to work hard. And when people tell me "just stop thinking too much and walk up your path", I'm not able to do as they say. I can try to make myself do stuff, to forget... but when the problem is too big, it doesn't go away.
I don't think people understand me. Well, I'm sure I don't understand either. This is my problem - I don't know what to do because I don't know what they expect of me. Even after so long, I still know nothing about people. Nothing at all.
I'm just so scared I could lose something obtained in the last seven months. I'm so sorry.
For today, I must thank my roommate and one of my web friends - they did a lot for me.

Thanks for listening - well, reading actually.
Feeling all better now (even though I don't know how long I'll be able to keep it up)
your bittersweet me


Čti dále...

Facebook - fenomén nebo mánie?

 
Řekněte mi, kolik z lidí, se kterými se běžně bavím, nezná Facebook. A pak mi řekněte, kolik z nich na něm nemá založený účet. Nakonec jich moc nezbyde. Tenhle systém se stal tak populárním, že spousta lidí už se ani nenamáhá zapínat si icq nebo emailového klienta. Stačí, když si zajdou na facebook a mají tam všechno a všechny pohromadě. Je to ale dobře?

Nedlouho poté, co jsem se přistěhovala do Brna, mi jedna z mých spolubydlících z koleje položila otázku, zda mám Facebook. V té době jsem netušila, co to vůbec je. Bylo mi vysvětleno, že Facebook je víceméně systém, kde si člověk může založit vlastní profil, napsat tam o sobě všechno možné, nahrát si tam fotografie a to vše pak sdílet. Nijak mě to nezaujalo, dá se říct, že ze seznamek, chatů a zkrátka těch věcí, kde si člověk dělá profily a předvádí se světu, jsem tak trochu vyrostla. Vypustila jsem to slovo rychle z hlavy, nedlouho poté mi ale bylo připomenuto a ne jednou. Když už se mě na Facebook zeptal asi desátý člověk, začínala jsem být trochu podrážděná. Proč se mě sakra všichni neustále ptají na nějaký pitomý server, na kterém není nic zajímavého? A proč si za účelem sdílení nějakých informací nevytvoří blog nebo web, kde mají mnohem více prostoru se projevit? Tyhle otázky si kladu stále, ačkoliv mi na ně už mnohokrát lidi odpověděli. Vezměme to hezky od začátku.

Co to je vlastně Facebook?
Původně jen jakýsi komunikační kanál mezi americkými vysokoškolskými studenty. Řekněme, že taková trochu jiná verze našeho ISu, s tím rozdílem, že akademické údaje a výsledky se do něj nezadávaly. Studenti si mohli založit vlastní profil, komunikovat mezi sebou a nahrávat obrázky. Facebook se ale velmi rychle rozšířil i do jiných částí světa a také se rozrostl o spoustu her, celou škálu zajímavých aplikací, možnost nahrávat a sdílet soubory a neobyčejné množství dalších možností a funkcí. Navíc už je nejen pro studenty, regostrovat se tam totiž může úplně každý. Jestli je to ale dobře, o tom se může jen spekulovat.

Facebook a lidé
Díky tomu neuvěřitelnému kvantu lidí, kteří se mě na Facebook stále dokola vyptávali a podstrkovali mi ho, jsem k tomuto systému začala mít jistý odpor. Bohužel jsem se pak setkala s tím, že mi lidé říkali "ale vždyť já tam jen chodím hrát hry!" Bohužel jim ale nedošlo, že právě fakt, že Facebook je pro naprostou většinu lidí úplnou zbytečností a jen s ním marní čas, mě od jeho používání ještě více odrazuje. Nicméně tu nejsem proto, abych kritizovala, co tam lidé dělají. To, co bych chtěla především zkritizovat, je mánie, kterou vnímám. Další z těch nespočetných věcí, které člověk prostě musí mít, aby byl takzvaně in neboli trendy. Další umělé přátelíčkování přes internet, další prapodivné komunity, o kterých jeden nikdy neví, co si má vlastně myslet. A proč si proboha přes Facebook povídají lidé, kteří by měli mnohem jednodušší sejít pár schodů a prostě se potkat na ulici?

Po technické stránce...
I přes svoji propracovanost má Facebook stále ještě velkou spoustu nevýhod, které omezují pohodlí a často i možnosti a bezpečí uživatele. Není to tak dlouho, co některé společnosti vydaly oznámení, že nebudou mezi své zaměstnance brát lidi s profilem na Facebooku. Systém totiž poskytuje spoustu prostoru k uvedení všemožných osobních dat uživatele, což spousta lidí ocení. Pak jsou tu takoví, kteří prostě vyplní všechny kolonky, aby nebyly prázdné. A Facebook je systém, který staví na identitě a individualitě svých uživatelů. To se bohužel ne vždycky vyplácí, protože i přes všechna ta zabezpečení, která mají chránit uživatele a jejich soukromí, se lidem přece jen podařilo probourat dovnitř, a to ne příliš složitým způsobem. Téměř veškeré přenosy na internetu jsou do jisté míry nebezpečné, Facebook ale nabídl uživatelům nahrávat tam své vlastní vybrané aplikace. No a vývojáře některých takových aplikací nenapadlo nic lepšího než nenápadně vsunout do dané aplikace něco, co z Facebooku všechny údaje vydoluje. Než bys řekl švec, data jsou volně k dispozici na internetu a uživatel je naprosto nechráněný.
Dalším, i když o něco menším problémem, jsou viry, které se šíří přes vzkazy. Může se stát, že vám mezi vzkazy přijde email s odkazem obsahujícím virus nebo odkazujícím na stránku s virem. Lidé jsou v tomhle bohužel naprosto nepoučitelní, takže odkaz samozřejmě otevřou. A co hůř, může se stát, že bot využije účet někoho z vašich přátel a vir se bude tvářit jako něco, co jste dostali od kamaráda.

Facebook a já
Jistě je z článku znát, že i přes veškeré možné výhody, které by tento systém mohl poskytovat, jsem k Facebooku nijak nepřirostla. Nikdo mě nikdy nepřesvědčil, že by onen systém vůbec za něco stál. Copak potřebuji kontakt na lidi, se kterými se vídám? A copak mi nestačí, že mám jejich icq číslo a emailovou adresu? Copak potřebuji riskovat, že mi nedají práci nebo že informací o mně někdo zneužije? Ne, opravdu to nemám zapotřebí. Nemám ani zapotřebí být přehnaně trendy a chodit do komunit, které existují jen proto, aby existovaly.
Co se ale mého názoru týče, nevím, jak v Americe, ale u nás nebude Facebooková vlna trvat příliš dlouho. Nacházím spoustu lidí, kteří se k Facebook horečce odmítají připojit ze stejného důvodu jako já nebo jim prostě přijde, že onen promakaný systém prostě nepotřebují a dokáží svůj život žít naprosto spokojeně i bez něj.
Pokud mě ale chce někdo přesvědčit o praktičnosti takového systému, vyjmenujte mi alespoň tři věci, které by se mi skutečně mohly hodit. A pak možná zvážím, že se tam podívám.

Čti dále...

Twenty-first...

 
Dear God.

I just made a big decision. Up until now, I really behaved like a spoiled little brat. Yes, people are unfair to me. There's about a million reasons I could dislike them for. But jeez, what right do I have to complain? I live in the exact same world as everyone else and I have to fight my way through it. I have to fight, not run away. And I was running away. There's a ton of things I was running away from. A while ago I talked to my special person. I gave him some shit I never should have and he went to bed. It helped a bunch, talking to him. Right after that, I changed my mind. But I can't keep on depending on him. It'd get hard on both of us. I hate myself when I whine. Actually, I've hated myself overall a lot recently. That doesn't really help, does it?
This was really a tough winter and I'm still in a tough situation. But tomorrow (today, actually, but let's just say after my good deep sleep) a lot of things about me are gonna be different. There's always been this ideal person I wanted to be. And there's no reason to not become one. No more running away. Fight-oh! And this time, it's gonna last.
And please... teach me to think the right things at the right moment. ;)

Hopefully, there won't be too many messages to you in the future. Don't take it to heart. And hopefully no.2, I won't die of hunger in the next few days, since it's very probable, looking at my current financial situation. Well, gotta fight it too.
Your determined me


Čti dále...

Twentieth...

 
Dear God.

You know what? I'm fucking damn angry!!! And it's my fault... my fault for hoping uselessly... my fault for trying hard for things that can't be changed... my fault. I'm not gonna try again. This is my punishment. Am I being made fun of? Really? Well, that's my fault too. I'm gonna go back.
No crying. No feeling depressed. I used to be good at making the impression of everything going right. I also managed today. This is how it's supposed to be. Noone will give me what I want. I want too much. I want things that don't exist in this world. Who cares. I'll live through it. I always did. And the last three years... well, someone got lucky here. And it finished.

I know you understand. Well, most of the people understand too, why else would they do the things they do? Hope you are well, my non-existent willow.
your better-not-be-trying-too-hard me


Čti dále...

To my special person...

 
I just wanna say thank you. ;)


Čti dále...

Sen o zrození

 
Pod perexem najdete první část čehosi, co se mi před nějakým, ne zas až tak krátkým časem urodilo v hlavě. Vzniklo to, jako většina mých příběhů, ze snu, který se mi v noci zdál. Byl to jeden z těch vzácných snů, které měly děj. Já v něm kupodivu vystupovala, ale ne jako já sama. Byla mi přidělena role malé rudovlasé dívky, oběti zlé doby a skutků, které páchal muž se srdcem hyeny. Příběh mám v hlavě ucelený už nějakou dobu, ale vždycky mi dělá problémy věci sepsat a je tomu tak i tentokrát. Případné čtenáře, a nemyslím, že jich bude mnoho, musím upozornit, že zajisté obsahuje chyby - nečetla jsem to po sobě, nikdo to po mně nekontroloval a neopravoval. Je to pouhý amatérský pokus, nehodlám s ním nikde soutěžit ani se s ním vychloubat. Pokračování napsat hodlám - až se mi bude chtít. Zatím přeji příjemné čtení.

"Mami, kdo to byl Reagann Sula?" zeptala jsem se jednoho dne, když jsem mezi tisíci starých fotografií a dopisů našla obálku s jeho jménem. Moje matka nikdy nevypadala jako silná osobnost, ale v životě bych nečekala, že se její oči zaplní slzami, jakmile uslyší jeho jméno. Reagann Sula byl zjevně někdo, kdo pro ni hodně znamenal. Občas jsem mívala pocit, že je smutná i při pouhém pohledu na mě, vždy to byl ale pouhý okamžik, než nasadila ten svůj něžný upřímný úsměv.
"Reagann Sula," pravila po chvíli s tichým povzdechem, "byl skutečný spasitel."
Dlouho jsem nechápala, co znamenala její slova. Byla tajemná, temná a obsahovala tolik bolesti, že se celý vesmír prohýbal pod její tíhou. Kdosi tam nahoře si však zřejmě přál, abych se jeho tajemství dozvěděla. Reagann Sula byl chlapec v mnohých ohledech nepochopený. Zatracenec, který neměl ani vlastní jméno. Bylo mu upřeno, ještě než se narodil. Ale se jménem či bez, dokázal vzhlížet k nebesům a vidět v nich naději i ve chvíli, kdy většina lidí utíkala ve strachu z vlastních myšlenek.
Víte, nemyslím si, že bůh je nespravedlivý. Bůh dal pouze každému jiný dar a doufal, že jej lidé použijí. Cožpak bůh nemůže doufat? Ale lidé se bojí ztrát. Bojí se, že ztratí dar, který od něj dostali, proto zavírají oči a nechávají tok událostí, aby ze světa smyl, co oni nepotřebují. Proto se lidé narození v nicotné špíně stávají silnějšími a ti, kteří otevřou oči do světla křišťálových lamp, zůstávají slabochy. Ať člověk vzhlíží kamkoliv, každý má svoji pravdu na místě, které zná ze všech nejlépe. Silný či slabý, každý se před koncem všeho vrátí na to místo. Jak moc před koncem a co ho tam čeká, o tom může rozhodnout jedině on sám.

Bůh mi nadělil sen. Ocitla jsem se uprostřed noci v menším klášteře někde uprostřed Suathanu. Muselo to být mnoho let zpátky, ale až po separaci. V té době se svět ocitl v krizi. Lidská společnost se vrátila kamsi do starých kolejí, kde existovala šlechta, měšťáci, slouhové a duchovní, avšak víra byla v té době jen jakousi barevnou nálepkou, která měla přitahovat pozornost. Bohatství bylo všechno. Kdo měl elektřinu a automobil, mohl si dovolit vládnout. Obyčejní lidé používali zvířata či vlastní končetiny. Svět se dělil na menšinu tlustých, kteří stáli na vrcholu, a spoustu hubených, kteří měli sílu je podepřít jen proto, že jich bylo tolik.
A té noci v tom malém klášteře jsem byla svědkem zrození. Byl to malý chlapec s jasně zelenozlatýma očima. Ach ano, v té době jsem ještě jejich barvu neznala, ale snad bych si u něj už žádnou jinou představit nedokázala. Byl překrásný, ač ještě špinavé malé novorozeně dusící se přívalem vzduchu, na který nebylo v lůně své matky zvyklé, člověk ho na první pohled musel milovat. Kromě jeho a jeho chroptící matky bylo přítomné již jen malé děvče, mohlo mu být maximálně sedm let. Klečelo mezi potrhaným černým šatstvem, které zakrývalo špinavou zem, v ruce ono novorozeně, které se chystalo ponořit do lavoru naplněného vlažnou vodou. Rudé vlasy měla ona dívka svázané kouskem špinavého provázku až na ofinu, skrze kterou si hledaly její tmavé oči cestu.
Zvuková kulisa v místnosti se s postupem času měnila. Menším oknem, za kterým dosud byla tma, sem začal pronikat skřivánkův hlas, zatímco zvuky v místnosti pomalu utichaly. Dítě přestávalo křičet. Jeho ručičky šátraly po okolí a nahmatavše ruce své mladinké ošetřovatelky, zůstaly ustrnulé v pozici, o níž by každý normální člověk řekl, že je následkem křeče. A matka dítěte...
Do místnosti vtrhlo několik žen, všechny oblečené do tmavého šatstva. Stačil mi jediný pohled na cáry na zemi, abych pochopila, že šatstvo matky se od jejich neliší.
Jeptiška! A měla dítě. Na to existovalo jen velmi málo vysvětlení. Ani jedno pro ni nebylo nijak přívětivé.
Chroptění ustalo. Jedna z příchozích si zabořila hlavu do dlaní. Pak se do náhlého ticha ozval hlasitý bolestný vzlyk. Matka byla ještě naživu, tichá, oči zavřené a ruce v klidu spočívající na zkravaveném břichu. Jak ona, tak všichni ostatní si ale byli vědomi toho, že příliš času jí nezbývá. Náhle otočila hlavu směrem k děvčeti a věnovala pohled již očištěnému uzlíčku živé hmoty, který jí spočíval v náruči.
"Dítě moje..." zašeptala vyčerpaně. "Dítě beze jména a bez minulosti. Dítě jeptišky. Můj spasitel."
Všechny tváře v místnosti najednou strnuly a pak se s cuknutím obrátily k ní.
"Jsou to špatné časy," ozval se opět matčin hlas. I přes vyčerpání a ne příliš šťastné vyhlídky zněl podivuhodně klidně, usmířeně.
"A do takových špatných časů ses mi narodil. Žij v pokoji," zašeptala prosebně. "Buď si vědom, kde máš své bližní, neopovrhuj tím, co leží v prachu zapovězených stezek, a drž se své cesty, ať se stane cokoliv."
Oči jeptišek k ní zůstávaly upřené v očekávání něčeho velkého, jakéhosi znamení, které jim prozradí, co bude dál. Nedočkaly se. Než vydechla naposled, ústa naznačila jen dvě slova. Věděla jsem je snad ještě předtím, než je vyslovila.
"Reaganne... Sulo."
Král Spasitel, tak mu říkala. Předurčila mu strašlivý osud. Osud, kterého by se děsil i silný vzrostlý muž. Jak na něj mohlo být připravené novorozeně? Ženy okolo si šuškaly. Rudovlasé děvče na zemi sedělo klidně a dál kolébalo ono malé děcko za doprovodu tichého pobrukování. Poznala jsem smutnou ukolébavku, kterou mi má matka zpívala, když jsem byla menší. Byla to píseň o nešťastné lásce, velké oběti a tichém neslavném vítězství. Je to přesně takový druh vítězství, kdy si člověk uvědomuje, že dosáhl, čeho chtěl, ale nenaplňuje ho to žádným dobrým pocitem. Hořké vítězství. Zklamání. Oběť.
Netrvalo dlouho a do místnosti vešla další skupinka lidí. Uprostřed celého toho průvodu se samolibě nesl obtloustlý muž ve zlatém rouchu. Lidé rádi přehánějí, zvlášť, když si to mohou dovolit. Lidé, na něž má být vidět, přehánějí ze všech nejraději. A ačkoliv ono zlaté roucho vypadalo naprosto nevkusně a dělalo muže ještě tlustším, než ve skutečnosti byl, přece se pro něj rozhodl, a to jen proto, že mělo onu krásnou vznosnou barvu, kterou mívají zbohatlíci tak v oblibě.
Jeho překvapivě bystré a hluboké oči zabloudily k dítěti. Chvíli je zkoumal, než si významně odkašlal a pravil:
"Dítě jeptišky. Kdo to kdy viděl? Zdalipak má ten parchant jméno?"
Jedna z klášterního osazenstva se odvážila pohlédnout muži do očí a hlasem tišším než třepotání motýlích křídel a přesto ostřejším než nabroušený břit mu odpověděla. Z jejích úst zazněla přesně jen ta dvě slova nutná k tomu, aby muž zalapal po dechu, ustoupil několik kroků dozadu a přišlápl nohu jednomu ze slouhů, který se okamžitě stáhl do dostatečné vzdálenosti, aby se ujistil, že podobná věc už se mu nepřihodí.
"Reagann Sula."
Vyděšený výraz však na mužově tváři nevydržel příliš dlouho. Vystřídal ho potměšilý úšklebek. Jeho myšlenky pracovaly velmi rychle. Herodes byl v porovnání s ním jen malý neškodný červíček nemající ani zuby, aby mohl kousat.
Mnoho lidí si uvědomí, že spasitelů, svatých či lidí povolaných bohem již přišlo a zase odešlo hodně. Mnoho lidí také rádo uvěří, že osoba, která stojí přímo před nimi a koná věci, jež by se daly nazývat zázraky, je spasitelem, jenž přišel zachránit svět. Jen málo lidí si v tu chvíli ale uvědomilo, že Reagann Sula byl spasitelem asi stejně, jako byl obtloustlý mužík ve zlatém rouchu svatým.
A s tou myšlenkou, aniž bych bývala věděla, že onen sen byl pouhým začátkem příběhu, který se mi měl po částech odhalit, jsem otevřela oči to zešedlého rána.

Čti dále...

Nineteenth...

 
Dear God.

I feel awfully tired. There's been a certain... someone... that occupied my mind. Right now there's a little more of these "someones". I don't know what to think anymore. Everybody's been making me feel guilty. Am I now? What am I supposed to think? Somehow everybody thinks I always have time for them. I'm not a god, dammit! Do I really need to sacrifice some to please others? Every time I say I'm sorry I'm at guilt... and every time I'm tired I'm also at guilt... when I forget something because I had too much other work to do, I'm at guilt again. When I want to care, they point out sarcastically that I suddenly care? And when I turn my back at them, they get mad. Am I really that bad? I'm going crazy. My mind is full of things I don't need. And when I need someone... they're not there. Why did I find people to talk to? When I was alone, I didn't mind being forgotten. I guess I got really spoiled...
I wanna be alone again. All alone... but I don't really have the strength to do that. I don't have the resolve either. Why do I have to cling to hope so much? Please... can't you make my mind blank? There's so much... so much that I just keep doing stupid things and disappointing people.

I can't really stop writing these awfully negative messages, I have at least one place to relieve my stress at. Don't be mad. Not you.
your not-too-hyper-today me


Čti dále...

Eighteenth...

 
Dear God.

I better go back to English - I can express myself a little better that way. Not a thing I should be proud of but let's just use the best means possible to do so.
I got a feeling I really am too good to certain people. Maybe giving too much is not the best way to go, even if it's just in return. I can't say I'm a saint - I'm not and I'm not trying to be one. It's just that sometimes I expect so much from myself... and I tend to forget who I am and what I can afford. And why is it I give so much to the people I like but not that much to the people I love? I'm getting indebted, meaning in more than one way. The feeling's not too good.
The other problem is the feeling of helplessness. There's so much on my mind rght now. I'd like to do something but I can't. I can't help the people around me, I just can sit and watch. So many problems to which I don't know of a solution... and I'm seriously tired of running away. There's been enough of running away in my life. But I'm still scared that one day I will. Again.

God, don't take it personally. I really am happy right now but that doesn't mean I have no problems. There's enough. Maybe this will help me keep it cool.
Have a very nice freezing day
Your pointlessly weird me


Čti dále...

Sedmnáctý...

 
Milý Bože.

Rozhodla jsem se, že ti tentokrát napíšu ve svém rodném jazyce, který, ač jej neovládám příliš mistrně, mám přece jen velmi ráda. Doufám, že tě to potěšilo.
Chvílemi mě tak napadá, jestli bych byla skutečně hodně jiná, kdybych se narodila jako někdo úplně jiný. Zjistila jsem, že už se zase našla neuvěřitelná spousta věcí, které se mi na mně skutečně nelíbí. Jistá larva tu nemá tušení, co s tím. Jakmile si totiž začnu v něčem věřit, ukáže se, že jsem v tom vlastně úplně nemožná. Bez výjimky. Existuje někde nějaké místo jen pro mě?
Přijde mi to najednou hrozně smutné. Neustále tápu. Už nejsem teenager, ale nejsem skoro o nic dál, než jsem byla, když mi bylo deset. Jak to, sakra? Kde se stala chyba?
Vím, že úplně nejhorší je říkat, že to stejně vzdám nebo že už je příliš pozdě. Vždycky je tu možnost začít úplně nanovo. Ale já nevím ani jak ani kde a cosi mi k tomu chybí. A stydím se. Stydím se za tolik věcí, že kdybych je tu vypsala všechny, ty i případný čtenář byste tu museli strávit pěkných pár dní, než byste usoudili, že číst dál nemá cenu, protože ač jste se ještě nedostali ani přes půlku, už tak je vám jasné, že jsem naprosto nemožný a beznadějný případ.
Něco ti ale řeknu. Ještě pořád se nevzdávám. Já vím, peklo je natěšené, ale... ještě chvilku bych tu chtěla zůstat a pokusit se. I když vím, že nikdy nebudu tam, kde chci. Tahle cesta se mi totiž poměrně nedávno uzavřela a někteří si dali záležet, aby mi to velmi důkladně a až příliš srozumitelně sdělili.
No nic, jdu obhlédnout další vchod do pekla.

Měj se tu pěkně
Tvoje příliš hlučná já

P.S. Peklo už zase prohrálo...

Čti dále...

Sixteenth...

 
Dear God.

I really neglected you these days but believe it or not, I didn't miss it that much. Are you sad? You shouldn't be, you know how I am.
But recently, there's been a problem that's been bothering me. Do I really tend to forget that much? All the important things people tell me, all the things I gotta do, all the things people trust me with... there's no trace of concentration in my mind. I don't get it... I want to try but how am I supposed to do that?
And then there's my sickness... how am I gonna say this? It changed shape. Tremendously. Why does everything happen in such a short time? What am I gonna do for the rest of my life? I wonder... there's one thing I have to revise, actually. Discipline. So please, be of help here. It's nothing easy. And I don't promise anything. I know myself... and even if people think it's cute the way it is, I don't. By the way, I wonder how many people I don't know of are looking at me now...

Well, be a good boy, I'm gonna go mess my head a little more.
Your never satisfied me


Čti dále...