Sedmnáctý...

 
Milý Bože.

Rozhodla jsem se, že ti tentokrát napíšu ve svém rodném jazyce, který, ač jej neovládám příliš mistrně, mám přece jen velmi ráda. Doufám, že tě to potěšilo.
Chvílemi mě tak napadá, jestli bych byla skutečně hodně jiná, kdybych se narodila jako někdo úplně jiný. Zjistila jsem, že už se zase našla neuvěřitelná spousta věcí, které se mi na mně skutečně nelíbí. Jistá larva tu nemá tušení, co s tím. Jakmile si totiž začnu v něčem věřit, ukáže se, že jsem v tom vlastně úplně nemožná. Bez výjimky. Existuje někde nějaké místo jen pro mě?
Přijde mi to najednou hrozně smutné. Neustále tápu. Už nejsem teenager, ale nejsem skoro o nic dál, než jsem byla, když mi bylo deset. Jak to, sakra? Kde se stala chyba?
Vím, že úplně nejhorší je říkat, že to stejně vzdám nebo že už je příliš pozdě. Vždycky je tu možnost začít úplně nanovo. Ale já nevím ani jak ani kde a cosi mi k tomu chybí. A stydím se. Stydím se za tolik věcí, že kdybych je tu vypsala všechny, ty i případný čtenář byste tu museli strávit pěkných pár dní, než byste usoudili, že číst dál nemá cenu, protože ač jste se ještě nedostali ani přes půlku, už tak je vám jasné, že jsem naprosto nemožný a beznadějný případ.
Něco ti ale řeknu. Ještě pořád se nevzdávám. Já vím, peklo je natěšené, ale... ještě chvilku bych tu chtěla zůstat a pokusit se. I když vím, že nikdy nebudu tam, kde chci. Tahle cesta se mi totiž poměrně nedávno uzavřela a někteří si dali záležet, aby mi to velmi důkladně a až příliš srozumitelně sdělili.
No nic, jdu obhlédnout další vchod do pekla.

Měj se tu pěkně
Tvoje příliš hlučná já

P.S. Peklo už zase prohrálo...