Sen o zrození

 
Pod perexem najdete první část čehosi, co se mi před nějakým, ne zas až tak krátkým časem urodilo v hlavě. Vzniklo to, jako většina mých příběhů, ze snu, který se mi v noci zdál. Byl to jeden z těch vzácných snů, které měly děj. Já v něm kupodivu vystupovala, ale ne jako já sama. Byla mi přidělena role malé rudovlasé dívky, oběti zlé doby a skutků, které páchal muž se srdcem hyeny. Příběh mám v hlavě ucelený už nějakou dobu, ale vždycky mi dělá problémy věci sepsat a je tomu tak i tentokrát. Případné čtenáře, a nemyslím, že jich bude mnoho, musím upozornit, že zajisté obsahuje chyby - nečetla jsem to po sobě, nikdo to po mně nekontroloval a neopravoval. Je to pouhý amatérský pokus, nehodlám s ním nikde soutěžit ani se s ním vychloubat. Pokračování napsat hodlám - až se mi bude chtít. Zatím přeji příjemné čtení.

"Mami, kdo to byl Reagann Sula?" zeptala jsem se jednoho dne, když jsem mezi tisíci starých fotografií a dopisů našla obálku s jeho jménem. Moje matka nikdy nevypadala jako silná osobnost, ale v životě bych nečekala, že se její oči zaplní slzami, jakmile uslyší jeho jméno. Reagann Sula byl zjevně někdo, kdo pro ni hodně znamenal. Občas jsem mívala pocit, že je smutná i při pouhém pohledu na mě, vždy to byl ale pouhý okamžik, než nasadila ten svůj něžný upřímný úsměv.
"Reagann Sula," pravila po chvíli s tichým povzdechem, "byl skutečný spasitel."
Dlouho jsem nechápala, co znamenala její slova. Byla tajemná, temná a obsahovala tolik bolesti, že se celý vesmír prohýbal pod její tíhou. Kdosi tam nahoře si však zřejmě přál, abych se jeho tajemství dozvěděla. Reagann Sula byl chlapec v mnohých ohledech nepochopený. Zatracenec, který neměl ani vlastní jméno. Bylo mu upřeno, ještě než se narodil. Ale se jménem či bez, dokázal vzhlížet k nebesům a vidět v nich naději i ve chvíli, kdy většina lidí utíkala ve strachu z vlastních myšlenek.
Víte, nemyslím si, že bůh je nespravedlivý. Bůh dal pouze každému jiný dar a doufal, že jej lidé použijí. Cožpak bůh nemůže doufat? Ale lidé se bojí ztrát. Bojí se, že ztratí dar, který od něj dostali, proto zavírají oči a nechávají tok událostí, aby ze světa smyl, co oni nepotřebují. Proto se lidé narození v nicotné špíně stávají silnějšími a ti, kteří otevřou oči do světla křišťálových lamp, zůstávají slabochy. Ať člověk vzhlíží kamkoliv, každý má svoji pravdu na místě, které zná ze všech nejlépe. Silný či slabý, každý se před koncem všeho vrátí na to místo. Jak moc před koncem a co ho tam čeká, o tom může rozhodnout jedině on sám.

Bůh mi nadělil sen. Ocitla jsem se uprostřed noci v menším klášteře někde uprostřed Suathanu. Muselo to být mnoho let zpátky, ale až po separaci. V té době se svět ocitl v krizi. Lidská společnost se vrátila kamsi do starých kolejí, kde existovala šlechta, měšťáci, slouhové a duchovní, avšak víra byla v té době jen jakousi barevnou nálepkou, která měla přitahovat pozornost. Bohatství bylo všechno. Kdo měl elektřinu a automobil, mohl si dovolit vládnout. Obyčejní lidé používali zvířata či vlastní končetiny. Svět se dělil na menšinu tlustých, kteří stáli na vrcholu, a spoustu hubených, kteří měli sílu je podepřít jen proto, že jich bylo tolik.
A té noci v tom malém klášteře jsem byla svědkem zrození. Byl to malý chlapec s jasně zelenozlatýma očima. Ach ano, v té době jsem ještě jejich barvu neznala, ale snad bych si u něj už žádnou jinou představit nedokázala. Byl překrásný, ač ještě špinavé malé novorozeně dusící se přívalem vzduchu, na který nebylo v lůně své matky zvyklé, člověk ho na první pohled musel milovat. Kromě jeho a jeho chroptící matky bylo přítomné již jen malé děvče, mohlo mu být maximálně sedm let. Klečelo mezi potrhaným černým šatstvem, které zakrývalo špinavou zem, v ruce ono novorozeně, které se chystalo ponořit do lavoru naplněného vlažnou vodou. Rudé vlasy měla ona dívka svázané kouskem špinavého provázku až na ofinu, skrze kterou si hledaly její tmavé oči cestu.
Zvuková kulisa v místnosti se s postupem času měnila. Menším oknem, za kterým dosud byla tma, sem začal pronikat skřivánkův hlas, zatímco zvuky v místnosti pomalu utichaly. Dítě přestávalo křičet. Jeho ručičky šátraly po okolí a nahmatavše ruce své mladinké ošetřovatelky, zůstaly ustrnulé v pozici, o níž by každý normální člověk řekl, že je následkem křeče. A matka dítěte...
Do místnosti vtrhlo několik žen, všechny oblečené do tmavého šatstva. Stačil mi jediný pohled na cáry na zemi, abych pochopila, že šatstvo matky se od jejich neliší.
Jeptiška! A měla dítě. Na to existovalo jen velmi málo vysvětlení. Ani jedno pro ni nebylo nijak přívětivé.
Chroptění ustalo. Jedna z příchozích si zabořila hlavu do dlaní. Pak se do náhlého ticha ozval hlasitý bolestný vzlyk. Matka byla ještě naživu, tichá, oči zavřené a ruce v klidu spočívající na zkravaveném břichu. Jak ona, tak všichni ostatní si ale byli vědomi toho, že příliš času jí nezbývá. Náhle otočila hlavu směrem k děvčeti a věnovala pohled již očištěnému uzlíčku živé hmoty, který jí spočíval v náruči.
"Dítě moje..." zašeptala vyčerpaně. "Dítě beze jména a bez minulosti. Dítě jeptišky. Můj spasitel."
Všechny tváře v místnosti najednou strnuly a pak se s cuknutím obrátily k ní.
"Jsou to špatné časy," ozval se opět matčin hlas. I přes vyčerpání a ne příliš šťastné vyhlídky zněl podivuhodně klidně, usmířeně.
"A do takových špatných časů ses mi narodil. Žij v pokoji," zašeptala prosebně. "Buď si vědom, kde máš své bližní, neopovrhuj tím, co leží v prachu zapovězených stezek, a drž se své cesty, ať se stane cokoliv."
Oči jeptišek k ní zůstávaly upřené v očekávání něčeho velkého, jakéhosi znamení, které jim prozradí, co bude dál. Nedočkaly se. Než vydechla naposled, ústa naznačila jen dvě slova. Věděla jsem je snad ještě předtím, než je vyslovila.
"Reaganne... Sulo."
Král Spasitel, tak mu říkala. Předurčila mu strašlivý osud. Osud, kterého by se děsil i silný vzrostlý muž. Jak na něj mohlo být připravené novorozeně? Ženy okolo si šuškaly. Rudovlasé děvče na zemi sedělo klidně a dál kolébalo ono malé děcko za doprovodu tichého pobrukování. Poznala jsem smutnou ukolébavku, kterou mi má matka zpívala, když jsem byla menší. Byla to píseň o nešťastné lásce, velké oběti a tichém neslavném vítězství. Je to přesně takový druh vítězství, kdy si člověk uvědomuje, že dosáhl, čeho chtěl, ale nenaplňuje ho to žádným dobrým pocitem. Hořké vítězství. Zklamání. Oběť.
Netrvalo dlouho a do místnosti vešla další skupinka lidí. Uprostřed celého toho průvodu se samolibě nesl obtloustlý muž ve zlatém rouchu. Lidé rádi přehánějí, zvlášť, když si to mohou dovolit. Lidé, na něž má být vidět, přehánějí ze všech nejraději. A ačkoliv ono zlaté roucho vypadalo naprosto nevkusně a dělalo muže ještě tlustším, než ve skutečnosti byl, přece se pro něj rozhodl, a to jen proto, že mělo onu krásnou vznosnou barvu, kterou mívají zbohatlíci tak v oblibě.
Jeho překvapivě bystré a hluboké oči zabloudily k dítěti. Chvíli je zkoumal, než si významně odkašlal a pravil:
"Dítě jeptišky. Kdo to kdy viděl? Zdalipak má ten parchant jméno?"
Jedna z klášterního osazenstva se odvážila pohlédnout muži do očí a hlasem tišším než třepotání motýlích křídel a přesto ostřejším než nabroušený břit mu odpověděla. Z jejích úst zazněla přesně jen ta dvě slova nutná k tomu, aby muž zalapal po dechu, ustoupil několik kroků dozadu a přišlápl nohu jednomu ze slouhů, který se okamžitě stáhl do dostatečné vzdálenosti, aby se ujistil, že podobná věc už se mu nepřihodí.
"Reagann Sula."
Vyděšený výraz však na mužově tváři nevydržel příliš dlouho. Vystřídal ho potměšilý úšklebek. Jeho myšlenky pracovaly velmi rychle. Herodes byl v porovnání s ním jen malý neškodný červíček nemající ani zuby, aby mohl kousat.
Mnoho lidí si uvědomí, že spasitelů, svatých či lidí povolaných bohem již přišlo a zase odešlo hodně. Mnoho lidí také rádo uvěří, že osoba, která stojí přímo před nimi a koná věci, jež by se daly nazývat zázraky, je spasitelem, jenž přišel zachránit svět. Jen málo lidí si v tu chvíli ale uvědomilo, že Reagann Sula byl spasitelem asi stejně, jako byl obtloustlý mužík ve zlatém rouchu svatým.
A s tou myšlenkou, aniž bych bývala věděla, že onen sen byl pouhým začátkem příběhu, který se mi měl po částech odhalit, jsem otevřela oči to zešedlého rána.