Nebudu to příliš protahovat. Letošní Tolkiencon byl můj první fantasy con, což je, vzhledem k mé historii, fakt, za který bych se měla opravdu stydět. Jela jsem tam s Elien a rozhodně jsem toho nemusela litovat. Dobře naladěná díky úspěšně splněné zkoušce z matematiky (pěkně děkuji Gladness, hintzuovi a prasátku za jejich psychickou i jakoukoliv jinou podporu) a příslibu nového počítače jsem se tedy s Elien vypravila do Prahy autobusem společnosti Student Agency.
Vyjely jsme později a odložily plánovaný výlet do Japashopu na jindy, takže jsme dorazily tak akorát na registraci. Po jídle jsme se sice na místo conu vrátily, ale já se moc dlouho nezdržela, vyrazila jsem totiž na noc domů, což mi ovšem moc platné nebylo, stejně jsem zas tak dlouho nespala, bylo málo času a moc práce. Ráno jsem prožila svůj klasický zmatek kolem odjezdu. Následky se projevily v tom, že s sebou ještě stále nemám svůj penál, míček od sestry, který jsem používala proti stresu, i když na to asi nebyl určený, ani Heroes of Might and Magic, které jsem si chtěla v nejbližší době zahrát. Na con jsem dorazila (a dokonce v kostýmu), když byla v plném proudu taneční zábava. Kromě Elien jsem tam ale potkala pár známých ze dřeváren, áááách!!! To už je tak dávno, co jsem viděla Calwë! Skončily jsme v objetí pevnějším než je didusíková vazba, a kdyby vám to náhodou nic neřeklo, ani nabroušený diamant by nepřesekl naše pouto. ;) Elien a Calwë byly na mě moc - nemohla jsem než jít tancovat. Zmršila jsem to asi milionkrát, ale byla to sranda. Až na to, že jsem byla za chlapa... 8-DDD ale není nad to propotit triko či dvě pořádným tancem naboso. 8-DDD
Vystoupení Katky Schwarzerové a spol. s harfou v rámci F(al)ešného společenstva a jeho Vzestupu a pádu Númenoru bylo naprosto úchvatné stejně jako to, co přišlo pak. Númenorejci se nám rozhodně ukázali v celé své slávě a vznešenosti.
Pak přišel pokec s Mirwen v její čajovně. Začínám si připadat provinile. Jméno Mirwen mi dal bráška (tedy Stříberka, abyste tomu rozuměli), ale několik lidí mi ho vytklo, protože Mirwen je jen jediná. A já je tak nějak chápu. Tahle osoba je totiž... skutečně jedinečná a jediná. :) Mirwen je prostě úžasná bytost a já se těším, až se na Advíku zase uvidíme.
Chýlil se večer a přišla vědomostní soutěž s tematy klasická literatura, filmy, fantasy literatura a divadlo. Ze tří vědomostních temat jsem věděla prd a kuličku. Odhadla jsem úryvky z Pratchetta, Sapkowskiho, Gaimana a z Noci na Karlštejně. :P Divadlo ovšem bylo něco jiného. Ač jsem se soutěže aktivně neúčastnila, rozhodně jsem se pobavila. Obzvlášť při výstupu Červené Karkulky, když dorazila k Sauronovi a jaksi ho zaskočila otázkou "babičko, proč máte tak velké oko?"
Další byla skupina fantasmagoria, která jen způsobila, že jsem zmlkla a nepovídala si s Elien, ale očekávaný požitek se nedostavil. No, měla jsem přitom dost času opět probrat většinu svého života z dalšího dříve nepoznaného rozměru.
Skupina Gliondar přinesla trochu potěšení do života a obdařila nás pár příjemnými písničkami ze skotského či irského prostředí. Uvolnila jsem se, i když nám to s Elien nezabránilo, abychom poté opět začaly probírat spoustu zajímavých temat typu Johnny's, lolci na druhou, fantasáci, otaku, všechno jedna havěť...
A pak přišel zlatý hřeb večera v podání parodie první poloviny Společenstva prstenu jménem "Do Roklinky a nikdy zpátky", kterou spáchala parta poťouchlých polských spoluobčanů a neváhala se o ni podělit. Pokud na toto dílko někdy narazíte, podívejte se. Chvílemi připomíná Pár Pařmenů, ale... Sam, to je hustej týpek.
Mimochodem, už víte, kolik elfů je třeba na rozsvícení žárovky?
Další úžasná část přišla poté, když jsme se spolu s Calwë, Čendou a pár dalšími přesunili nahoru, začali hrát a zpívat. Nejen, že jsem si zatančila, ale dokonce i zazpívala. A zazpívala tak, že mě lidi dokonce i slyšeli!!! A užila jsem si to, jen ten Soudný den mě mrzí, tam jsem to nějak potento... a zrovna jsem zpívala skoro sólo. :P Nj... do takových situací jsem se holt narodila.
Spát se moc nedalo, jistí inteligenti, kteří si byli více než vědomi, že mají k dispozici celou velkou školu, se totiž rozhodli, že budou hrát a zpívat zrovna před spací místností, takže se spát prostě nedalo. Ráno jsem se pak probudila brzo, protože jsem nemohla dýchat v tak těžkém vzduchu, když nebylo otevřené okno. Kupodivu mne nebolela hlava, ale celý dnešek jsem byla trochu... mimo, no. S Elien jsme si zašly do Japashopu, přičemž já dostala depku z toho, že nekoupím Máje pocky, které neměli, a Elien zase z toho, že nemohla svému bratrovi koupit crackery, které pro změnu neměli. Tak jsme se tedy vydepkované rozloučily, když jsme dorazily metrem na Florenc. Elien odjela do Brna. Slíbila mi, že napíše, jak dorazila, a nenapsala, potvora. Já odjela k tátovi domů. Od té doby tu sedím a při spoustě jiných zajímavých činností ještě píšu tyhle příspěvky.
...a tak žili šťastně až do smrti. A jestli ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes...
Žádné komentáře:
Okomentovat