The parody of life...

Twenty-second...

2009-05-11T19:18:00.003+02:00

Dear God.

It's been a long long time since I last wrote you, isn't that right? And here I am again with my stupid problems. Yes, they are stupid. But somehow I want the world to know... anyone would probably find me annoying if I spoke to them directly and complained. So I guess I'll just write here, then.
It's just that every time it's about me making mistakes. Whenever I want to help, whenever I just want to have fun or whenever I want to point out a problem (or a bunch of problems), I guess I still haven't learned how to do these things right. I don't know. Well... it was really all right when noone was around. I can't make mistakes when nothing's expected, right? So why, why do I have to make them now?
All my life, I longed to be important in any way possible - for someone, for something... I hate to just look important, I want to be important. But that thing... I guess it's somehow impossible. Even if I do become important for someone, there nothing but disappointment waiting for them. I tried. More than once. More than twice. Even though I tried to find some motivation and all... every time it ended up the same. Every time, the same stupid sentence started ringing in my head.
"You just can't do it. And you know why? Because you're not meant for it."
I always wanted to believe two things: First - There's no such thing as talent. If things get difficult, work hard and go for it. And second - You can always manage your destiny yourself.
Maybe I could try and work hard - but I don't know how to work hard. And when people tell me "just stop thinking too much and walk up your path", I'm not able to do as they say. I can try to make myself do stuff, to forget... but when the problem is too big, it doesn't go away.
I don't think people understand me. Well, I'm sure I don't understand either. This is my problem - I don't know what to do because I don't know what they expect of me. Even after so long, I still know nothing about people. Nothing at all.
I'm just so scared I could lose something obtained in the last seven months. I'm so sorry.
For today, I must thank my roommate and one of my web friends - they did a lot for me.

Thanks for listening - well, reading actually.
Feeling all better now (even though I don't know how long I'll be able to keep it up)
your bittersweet me

Facebook - fenomén nebo mánie?

2009-03-21T22:51:00.003+01:00

Řekněte mi, kolik z lidí, se kterými se běžně bavím, nezná Facebook. A pak mi řekněte, kolik z nich na něm nemá založený účet. Nakonec jich moc nezbyde. Tenhle systém se stal tak populárním, že spousta lidí už se ani nenamáhá zapínat si icq nebo emailového klienta. Stačí, když si zajdou na facebook a mají tam všechno a všechny pohromadě. Je to ale dobře?

Nedlouho poté, co jsem se přistěhovala do Brna, mi jedna z mých spolubydlících z koleje položila otázku, zda mám Facebook. V té době jsem netušila, co to vůbec je. Bylo mi vysvětleno, že Facebook je víceméně systém, kde si člověk může založit vlastní profil, napsat tam o sobě všechno možné, nahrát si tam fotografie a to vše pak sdílet. Nijak mě to nezaujalo, dá se říct, že ze seznamek, chatů a zkrátka těch věcí, kde si člověk dělá profily a předvádí se světu, jsem tak trochu vyrostla. Vypustila jsem to slovo rychle z hlavy, nedlouho poté mi ale bylo připomenuto a ne jednou. Když už se mě na Facebook zeptal asi desátý člověk, začínala jsem být trochu podrážděná. Proč se mě sakra všichni neustále ptají na nějaký pitomý server, na kterém není nic zajímavého? A proč si za účelem sdílení nějakých informací nevytvoří blog nebo web, kde mají mnohem více prostoru se projevit? Tyhle otázky si kladu stále, ačkoliv mi na ně už mnohokrát lidi odpověděli. Vezměme to hezky od začátku.

Co to je vlastně Facebook?
Původně jen jakýsi komunikační kanál mezi americkými vysokoškolskými studenty. Řekněme, že taková trochu jiná verze našeho ISu, s tím rozdílem, že akademické údaje a výsledky se do něj nezadávaly. Studenti si mohli založit vlastní profil, komunikovat mezi sebou a nahrávat obrázky. Facebook se ale velmi rychle rozšířil i do jiných částí světa a také se rozrostl o spoustu her, celou škálu zajímavých aplikací, možnost nahrávat a sdílet soubory a neobyčejné množství dalších možností a funkcí. Navíc už je nejen pro studenty, regostrovat se tam totiž může úplně každý. Jestli je to ale dobře, o tom se může jen spekulovat.

Facebook a lidé
Díky tomu neuvěřitelnému kvantu lidí, kteří se mě na Facebook stále dokola vyptávali a podstrkovali mi ho, jsem k tomuto systému začala mít jistý odpor. Bohužel jsem se pak setkala s tím, že mi lidé říkali "ale vždyť já tam jen chodím hrát hry!" Bohužel jim ale nedošlo, že právě fakt, že Facebook je pro naprostou většinu lidí úplnou zbytečností a jen s ním marní čas, mě od jeho používání ještě více odrazuje. Nicméně tu nejsem proto, abych kritizovala, co tam lidé dělají. To, co bych chtěla především zkritizovat, je mánie, kterou vnímám. Další z těch nespočetných věcí, které člověk prostě musí mít, aby byl takzvaně in neboli trendy. Další umělé přátelíčkování přes internet, další prapodivné komunity, o kterých jeden nikdy neví, co si má vlastně myslet. A proč si proboha přes Facebook povídají lidé, kteří by měli mnohem jednodušší sejít pár schodů a prostě se potkat na ulici?

Po technické stránce...
I přes svoji propracovanost má Facebook stále ještě velkou spoustu nevýhod, které omezují pohodlí a často i možnosti a bezpečí uživatele. Není to tak dlouho, co některé společnosti vydaly oznámení, že nebudou mezi své zaměstnance brát lidi s profilem na Facebooku. Systém totiž poskytuje spoustu prostoru k uvedení všemožných osobních dat uživatele, což spousta lidí ocení. Pak jsou tu takoví, kteří prostě vyplní všechny kolonky, aby nebyly prázdné. A Facebook je systém, který staví na identitě a individualitě svých uživatelů. To se bohužel ne vždycky vyplácí, protože i přes všechna ta zabezpečení, která mají chránit uživatele a jejich soukromí, se lidem přece jen podařilo probourat dovnitř, a to ne příliš složitým způsobem. Téměř veškeré přenosy na internetu jsou do jisté míry nebezpečné, Facebook ale nabídl uživatelům nahrávat tam své vlastní vybrané aplikace. No a vývojáře některých takových aplikací nenapadlo nic lepšího než nenápadně vsunout do dané aplikace něco, co z Facebooku všechny údaje vydoluje. Než bys řekl švec, data jsou volně k dispozici na internetu a uživatel je naprosto nechráněný.
Dalším, i když o něco menším problémem, jsou viry, které se šíří přes vzkazy. Může se stát, že vám mezi vzkazy přijde email s odkazem obsahujícím virus nebo odkazujícím na stránku s virem. Lidé jsou v tomhle bohužel naprosto nepoučitelní, takže odkaz samozřejmě otevřou. A co hůř, může se stát, že bot využije účet někoho z vašich přátel a vir se bude tvářit jako něco, co jste dostali od kamaráda.

Facebook a já
Jistě je z článku znát, že i přes veškeré možné výhody, které by tento systém mohl poskytovat, jsem k Facebooku nijak nepřirostla. Nikdo mě nikdy nepřesvědčil, že by onen systém vůbec za něco stál. Copak potřebuji kontakt na lidi, se kterými se vídám? A copak mi nestačí, že mám jejich icq číslo a emailovou adresu? Copak potřebuji riskovat, že mi nedají práci nebo že informací o mně někdo zneužije? Ne, opravdu to nemám zapotřebí. Nemám ani zapotřebí být přehnaně trendy a chodit do komunit, které existují jen proto, aby existovaly.
Co se ale mého názoru týče, nevím, jak v Americe, ale u nás nebude Facebooková vlna trvat příliš dlouho. Nacházím spoustu lidí, kteří se k Facebook horečce odmítají připojit ze stejného důvodu jako já nebo jim prostě přijde, že onen promakaný systém prostě nepotřebují a dokáží svůj život žít naprosto spokojeně i bez něj.
Pokud mě ale chce někdo přesvědčit o praktičnosti takového systému, vyjmenujte mi alespoň tři věci, které by se mi skutečně mohly hodit. A pak možná zvážím, že se tam podívám.

Twenty-first...

2009-02-26T00:31:00.004+01:00

Dear God.

I just made a big decision. Up until now, I really behaved like a spoiled little brat. Yes, people are unfair to me. There's about a million reasons I could dislike them for. But jeez, what right do I have to complain? I live in the exact same world as everyone else and I have to fight my way through it. I have to fight, not run away. And I was running away. There's a ton of things I was running away from. A while ago I talked to my special person. I gave him some shit I never should have and he went to bed. It helped a bunch, talking to him. Right after that, I changed my mind. But I can't keep on depending on him. It'd get hard on both of us. I hate myself when I whine. Actually, I've hated myself overall a lot recently. That doesn't really help, does it?
This was really a tough winter and I'm still in a tough situation. But tomorrow (today, actually, but let's just say after my good deep sleep) a lot of things about me are gonna be different. There's always been this ideal person I wanted to be. And there's no reason to not become one. No more running away. Fight-oh! And this time, it's gonna last.
And please... teach me to think the right things at the right moment. ;)

Hopefully, there won't be too many messages to you in the future. Don't take it to heart. And hopefully no.2, I won't die of hunger in the next few days, since it's very probable, looking at my current financial situation. Well, gotta fight it too.
Your determined me

Twentieth...

2009-02-23T18:23:00.002+01:00

Dear God.

You know what? I'm fucking damn angry!!! And it's my fault... my fault for hoping uselessly... my fault for trying hard for things that can't be changed... my fault. I'm not gonna try again. This is my punishment. Am I being made fun of? Really? Well, that's my fault too. I'm gonna go back.
No crying. No feeling depressed. I used to be good at making the impression of everything going right. I also managed today. This is how it's supposed to be. Noone will give me what I want. I want too much. I want things that don't exist in this world. Who cares. I'll live through it. I always did. And the last three years... well, someone got lucky here. And it finished.

I know you understand. Well, most of the people understand too, why else would they do the things they do? Hope you are well, my non-existent willow.
your better-not-be-trying-too-hard me

To my special person...

2009-02-21T19:26:00.005+01:00

I just wanna say thank you. ;)

Sen o zrození

2009-02-19T22:07:00.007+01:00

Pod perexem najdete první část čehosi, co se mi před nějakým, ne zas až tak krátkým časem urodilo v hlavě. Vzniklo to, jako většina mých příběhů, ze snu, který se mi v noci zdál. Byl to jeden z těch vzácných snů, které měly děj. Já v něm kupodivu vystupovala, ale ne jako já sama. Byla mi přidělena role malé rudovlasé dívky, oběti zlé doby a skutků, které páchal muž se srdcem hyeny. Příběh mám v hlavě ucelený už nějakou dobu, ale vždycky mi dělá problémy věci sepsat a je tomu tak i tentokrát. Případné čtenáře, a nemyslím, že jich bude mnoho, musím upozornit, že zajisté obsahuje chyby - nečetla jsem to po sobě, nikdo to po mně nekontroloval a neopravoval. Je to pouhý amatérský pokus, nehodlám s ním nikde soutěžit ani se s ním vychloubat. Pokračování napsat hodlám - až se mi bude chtít. Zatím přeji příjemné čtení.

"Mami, kdo to byl Reagann Sula?" zeptala jsem se jednoho dne, když jsem mezi tisíci starých fotografií a dopisů našla obálku s jeho jménem. Moje matka nikdy nevypadala jako silná osobnost, ale v životě bych nečekala, že se její oči zaplní slzami, jakmile uslyší jeho jméno. Reagann Sula byl zjevně někdo, kdo pro ni hodně znamenal. Občas jsem mívala pocit, že je smutná i při pouhém pohledu na mě, vždy to byl ale pouhý okamžik, než nasadila ten svůj něžný upřímný úsměv.
"Reagann Sula," pravila po chvíli s tichým povzdechem, "byl skutečný spasitel."
Dlouho jsem nechápala, co znamenala její slova. Byla tajemná, temná a obsahovala tolik bolesti, že se celý vesmír prohýbal pod její tíhou. Kdosi tam nahoře si však zřejmě přál, abych se jeho tajemství dozvěděla. Reagann Sula byl chlapec v mnohých ohledech nepochopený. Zatracenec, který neměl ani vlastní jméno. Bylo mu upřeno, ještě než se narodil. Ale se jménem či bez, dokázal vzhlížet k nebesům a vidět v nich naději i ve chvíli, kdy většina lidí utíkala ve strachu z vlastních myšlenek.
Víte, nemyslím si, že bůh je nespravedlivý. Bůh dal pouze každému jiný dar a doufal, že jej lidé použijí. Cožpak bůh nemůže doufat? Ale lidé se bojí ztrát. Bojí se, že ztratí dar, který od něj dostali, proto zavírají oči a nechávají tok událostí, aby ze světa smyl, co oni nepotřebují. Proto se lidé narození v nicotné špíně stávají silnějšími a ti, kteří otevřou oči do světla křišťálových lamp, zůstávají slabochy. Ať člověk vzhlíží kamkoliv, každý má svoji pravdu na místě, které zná ze všech nejlépe. Silný či slabý, každý se před koncem všeho vrátí na to místo. Jak moc před koncem a co ho tam čeká, o tom může rozhodnout jedině on sám.

Bůh mi nadělil sen. Ocitla jsem se uprostřed noci v menším klášteře někde uprostřed Suathanu. Muselo to být mnoho let zpátky, ale až po separaci. V té době se svět ocitl v krizi. Lidská společnost se vrátila kamsi do starých kolejí, kde existovala šlechta, měšťáci, slouhové a duchovní, avšak víra byla v té době jen jakousi barevnou nálepkou, která měla přitahovat pozornost. Bohatství bylo všechno. Kdo měl elektřinu a automobil, mohl si dovolit vládnout. Obyčejní lidé používali zvířata či vlastní končetiny. Svět se dělil na menšinu tlustých, kteří stáli na vrcholu, a spoustu hubených, kteří měli sílu je podepřít jen proto, že jich bylo tolik.
A té noci v tom malém klášteře jsem byla svědkem zrození. Byl to malý chlapec s jasně zelenozlatýma očima. Ach ano, v té době jsem ještě jejich barvu neznala, ale snad bych si u něj už žádnou jinou představit nedokázala. Byl překrásný, ač ještě špinavé malé novorozeně dusící se přívalem vzduchu, na který nebylo v lůně své matky zvyklé, člověk ho na první pohled musel milovat. Kromě jeho a jeho chroptící matky bylo přítomné již jen malé děvče, mohlo mu být maximálně sedm let. Klečelo mezi potrhaným černým šatstvem, které zakrývalo špinavou zem, v ruce ono novorozeně, které se chystalo ponořit do lavoru naplněného vlažnou vodou. Rudé vlasy měla ona dívka svázané kouskem špinavého provázku až na ofinu, skrze kterou si hledaly její tmavé oči cestu.
Zvuková kulisa v místnosti se s postupem času měnila. Menším oknem, za kterým dosud byla tma, sem začal pronikat skřivánkův hlas, zatímco zvuky v místnosti pomalu utichaly. Dítě přestávalo křičet. Jeho ručičky šátraly po okolí a nahmatavše ruce své mladinké ošetřovatelky, zůstaly ustrnulé v pozici, o níž by každý normální člověk řekl, že je následkem křeče. A matka dítěte...
Do místnosti vtrhlo několik žen, všechny oblečené do tmavého šatstva. Stačil mi jediný pohled na cáry na zemi, abych pochopila, že šatstvo matky se od jejich neliší.
Jeptiška! A měla dítě. Na to existovalo jen velmi málo vysvětlení. Ani jedno pro ni nebylo nijak přívětivé.
Chroptění ustalo. Jedna z příchozích si zabořila hlavu do dlaní. Pak se do náhlého ticha ozval hlasitý bolestný vzlyk. Matka byla ještě naživu, tichá, oči zavřené a ruce v klidu spočívající na zkravaveném břichu. Jak ona, tak všichni ostatní si ale byli vědomi toho, že příliš času jí nezbývá. Náhle otočila hlavu směrem k děvčeti a věnovala pohled již očištěnému uzlíčku živé hmoty, který jí spočíval v náruči.
"Dítě moje..." zašeptala vyčerpaně. "Dítě beze jména a bez minulosti. Dítě jeptišky. Můj spasitel."
Všechny tváře v místnosti najednou strnuly a pak se s cuknutím obrátily k ní.
"Jsou to špatné časy," ozval se opět matčin hlas. I přes vyčerpání a ne příliš šťastné vyhlídky zněl podivuhodně klidně, usmířeně.
"A do takových špatných časů ses mi narodil. Žij v pokoji," zašeptala prosebně. "Buď si vědom, kde máš své bližní, neopovrhuj tím, co leží v prachu zapovězených stezek, a drž se své cesty, ať se stane cokoliv."
Oči jeptišek k ní zůstávaly upřené v očekávání něčeho velkého, jakéhosi znamení, které jim prozradí, co bude dál. Nedočkaly se. Než vydechla naposled, ústa naznačila jen dvě slova. Věděla jsem je snad ještě předtím, než je vyslovila.
"Reaganne... Sulo."
Král Spasitel, tak mu říkala. Předurčila mu strašlivý osud. Osud, kterého by se děsil i silný vzrostlý muž. Jak na něj mohlo být připravené novorozeně? Ženy okolo si šuškaly. Rudovlasé děvče na zemi sedělo klidně a dál kolébalo ono malé děcko za doprovodu tichého pobrukování. Poznala jsem smutnou ukolébavku, kterou mi má matka zpívala, když jsem byla menší. Byla to píseň o nešťastné lásce, velké oběti a tichém neslavném vítězství. Je to přesně takový druh vítězství, kdy si člověk uvědomuje, že dosáhl, čeho chtěl, ale nenaplňuje ho to žádným dobrým pocitem. Hořké vítězství. Zklamání. Oběť.
Netrvalo dlouho a do místnosti vešla další skupinka lidí. Uprostřed celého toho průvodu se samolibě nesl obtloustlý muž ve zlatém rouchu. Lidé rádi přehánějí, zvlášť, když si to mohou dovolit. Lidé, na něž má být vidět, přehánějí ze všech nejraději. A ačkoliv ono zlaté roucho vypadalo naprosto nevkusně a dělalo muže ještě tlustším, než ve skutečnosti byl, přece se pro něj rozhodl, a to jen proto, že mělo onu krásnou vznosnou barvu, kterou mívají zbohatlíci tak v oblibě.
Jeho překvapivě bystré a hluboké oči zabloudily k dítěti. Chvíli je zkoumal, než si významně odkašlal a pravil:
"Dítě jeptišky. Kdo to kdy viděl? Zdalipak má ten parchant jméno?"
Jedna z klášterního osazenstva se odvážila pohlédnout muži do očí a hlasem tišším než třepotání motýlích křídel a přesto ostřejším než nabroušený břit mu odpověděla. Z jejích úst zazněla přesně jen ta dvě slova nutná k tomu, aby muž zalapal po dechu, ustoupil několik kroků dozadu a přišlápl nohu jednomu ze slouhů, který se okamžitě stáhl do dostatečné vzdálenosti, aby se ujistil, že podobná věc už se mu nepřihodí.
"Reagann Sula."
Vyděšený výraz však na mužově tváři nevydržel příliš dlouho. Vystřídal ho potměšilý úšklebek. Jeho myšlenky pracovaly velmi rychle. Herodes byl v porovnání s ním jen malý neškodný červíček nemající ani zuby, aby mohl kousat.
Mnoho lidí si uvědomí, že spasitelů, svatých či lidí povolaných bohem již přišlo a zase odešlo hodně. Mnoho lidí také rádo uvěří, že osoba, která stojí přímo před nimi a koná věci, jež by se daly nazývat zázraky, je spasitelem, jenž přišel zachránit svět. Jen málo lidí si v tu chvíli ale uvědomilo, že Reagann Sula byl spasitelem asi stejně, jako byl obtloustlý mužík ve zlatém rouchu svatým.
A s tou myšlenkou, aniž bych bývala věděla, že onen sen byl pouhým začátkem příběhu, který se mi měl po částech odhalit, jsem otevřela oči to zešedlého rána.

Nineteenth...

2009-02-18T10:57:00.003+01:00

Dear God.

I feel awfully tired. There's been a certain... someone... that occupied my mind. Right now there's a little more of these "someones". I don't know what to think anymore. Everybody's been making me feel guilty. Am I now? What am I supposed to think? Somehow everybody thinks I always have time for them. I'm not a god, dammit! Do I really need to sacrifice some to please others? Every time I say I'm sorry I'm at guilt... and every time I'm tired I'm also at guilt... when I forget something because I had too much other work to do, I'm at guilt again. When I want to care, they point out sarcastically that I suddenly care? And when I turn my back at them, they get mad. Am I really that bad? I'm going crazy. My mind is full of things I don't need. And when I need someone... they're not there. Why did I find people to talk to? When I was alone, I didn't mind being forgotten. I guess I got really spoiled...
I wanna be alone again. All alone... but I don't really have the strength to do that. I don't have the resolve either. Why do I have to cling to hope so much? Please... can't you make my mind blank? There's so much... so much that I just keep doing stupid things and disappointing people.

I can't really stop writing these awfully negative messages, I have at least one place to relieve my stress at. Don't be mad. Not you.
your not-too-hyper-today me

Eighteenth...

2009-02-15T12:39:00.004+01:00

Dear God.

I better go back to English - I can express myself a little better that way. Not a thing I should be proud of but let's just use the best means possible to do so.
I got a feeling I really am too good to certain people. Maybe giving too much is not the best way to go, even if it's just in return. I can't say I'm a saint - I'm not and I'm not trying to be one. It's just that sometimes I expect so much from myself... and I tend to forget who I am and what I can afford. And why is it I give so much to the people I like but not that much to the people I love? I'm getting indebted, meaning in more than one way. The feeling's not too good.
The other problem is the feeling of helplessness. There's so much on my mind rght now. I'd like to do something but I can't. I can't help the people around me, I just can sit and watch. So many problems to which I don't know of a solution... and I'm seriously tired of running away. There's been enough of running away in my life. But I'm still scared that one day I will. Again.

God, don't take it personally. I really am happy right now but that doesn't mean I have no problems. There's enough. Maybe this will help me keep it cool.
Have a very nice freezing day
Your pointlessly weird me

Sedmnáctý...

2009-02-12T09:32:00.004+01:00

Milý Bože.

Rozhodla jsem se, že ti tentokrát napíšu ve svém rodném jazyce, který, ač jej neovládám příliš mistrně, mám přece jen velmi ráda. Doufám, že tě to potěšilo.
Chvílemi mě tak napadá, jestli bych byla skutečně hodně jiná, kdybych se narodila jako někdo úplně jiný. Zjistila jsem, že už se zase našla neuvěřitelná spousta věcí, které se mi na mně skutečně nelíbí. Jistá larva tu nemá tušení, co s tím. Jakmile si totiž začnu v něčem věřit, ukáže se, že jsem v tom vlastně úplně nemožná. Bez výjimky. Existuje někde nějaké místo jen pro mě?
Přijde mi to najednou hrozně smutné. Neustále tápu. Už nejsem teenager, ale nejsem skoro o nic dál, než jsem byla, když mi bylo deset. Jak to, sakra? Kde se stala chyba?
Vím, že úplně nejhorší je říkat, že to stejně vzdám nebo že už je příliš pozdě. Vždycky je tu možnost začít úplně nanovo. Ale já nevím ani jak ani kde a cosi mi k tomu chybí. A stydím se. Stydím se za tolik věcí, že kdybych je tu vypsala všechny, ty i případný čtenář byste tu museli strávit pěkných pár dní, než byste usoudili, že číst dál nemá cenu, protože ač jste se ještě nedostali ani přes půlku, už tak je vám jasné, že jsem naprosto nemožný a beznadějný případ.
Něco ti ale řeknu. Ještě pořád se nevzdávám. Já vím, peklo je natěšené, ale... ještě chvilku bych tu chtěla zůstat a pokusit se. I když vím, že nikdy nebudu tam, kde chci. Tahle cesta se mi totiž poměrně nedávno uzavřela a někteří si dali záležet, aby mi to velmi důkladně a až příliš srozumitelně sdělili.
No nic, jdu obhlédnout další vchod do pekla.

Měj se tu pěkně
Tvoje příliš hlučná já

P.S. Peklo už zase prohrálo...

Sixteenth...

2009-02-09T14:20:00.006+01:00

Dear God.

I really neglected you these days but believe it or not, I didn't miss it that much. Are you sad? You shouldn't be, you know how I am.
But recently, there's been a problem that's been bothering me. Do I really tend to forget that much? All the important things people tell me, all the things I gotta do, all the things people trust me with... there's no trace of concentration in my mind. I don't get it... I want to try but how am I supposed to do that?
And then there's my sickness... how am I gonna say this? It changed shape. Tremendously. Why does everything happen in such a short time? What am I gonna do for the rest of my life? I wonder... there's one thing I have to revise, actually. Discipline. So please, be of help here. It's nothing easy. And I don't promise anything. I know myself... and even if people think it's cute the way it is, I don't. By the way, I wonder how many people I don't know of are looking at me now...

Well, be a good boy, I'm gonna go mess my head a little more.
Your never satisfied me

Fifteenth...

2009-02-05T01:59:00.003+01:00

Dear God.

I know I'm awfully late now but... jeez, what did I tell you about the sickness??? The sickness!!! I'm seriously sick... I guess this isn't gonna heal. I feel crazy. Defeated. And victorious, why the hell??? And you don't help me one tiny bit. I never intended for this to happen. Why do so many things happen when I don't want them to? And in the end... I don't really wanna change it. This part of people is so interesting... and scary. Yeah, I'm probably scared of myself... but I guess that's a part of me too. Just where will this road lead to...
Well, I'll let it go. I already told you I'm going with the flow so... be it. But there's this song you should hear... you really should. Listen to it - it's under the link below. ;)

Download it here

Hope you enjoyed it. ;)
Bye bye
your sick me

Fourteenth...

2009-02-03T13:48:00.003+01:00

Dear God.

I'm pretty early today. Surprised? By the way, I really feel like a role of toilet paper that has been used for a second time. Literally. Although I know it's just my stupidity and things happening to me are probably what I made for myself. I still can't understand why people accept me. They get cheated. They hurt. And get disappointed as well. I get disappointed. Wouldn't it be just fine if I lived my life alone? Unfortunately, I'm pretty addictive. I found being with people is so much fun. Especially being with certain people. Well, it's not the first time I tried. But I always make things go wrong... just what is wrong with me? I wanted to accept myself the way I am... but I suddenly can't. There's no way I can accept this person. There's no way I can ever say I'm cool, good or nice. But I guess I don't even have the strength to step out and give up. Somehow I just thought there was a little bit of hope... and it dissolved over the night. The end.
There's one thing that makes me sick though. The people who mention my mistakes over and over. Well, maybe I do deserve it... but somehow it's making me disappointed in myself even more. I was just thinking I can fight with anything that crosses my way. Well... I probably can't. Not when it's not about fighting with myself anymore.
To tell you the truth... maybe I'm making it much bigger than it is. But talking to you has calmed me down a little so thanks.

Your me in blue

Tredicesi...!!! Thirteenth...

2009-02-02T20:56:00.003+01:00

~~Caro Dio~~ Dear God.

I guess writing in Italian isn't the best way to go. I'm not sure if that only lonely person who actually reads this crap understood a word of what I wrote in Italian yesterday (well, he might have, I never know enough) but even if he did, I guess it took most of his energy, unless he holds that dangerous secret of knowing some Roman language, though. Well, enough of that... or maybe next time I'll try French?
As for today, my mind was like a crazy roller coaster going up and down. I don't really know what to think - I found out a huge amount of information which I guess I can't deal with right now. Well, confirmed might be a better word, actually. But sometimes it's scarier than finding out. Right now I'm in state of euphoria as well as a great misery. I don't know if I want to step back and go forward. I guess some things are not gonna go my way even if I want them to and try hard to make it my way. But why is it me who's betraying my expectations? Am I too soft with myself? No, I don't think that's the case. But I hoped this would be a quiet life... instead of peaceful rain I'm like a huge thunderstorm. Crap... I guess I'll really have to go with the flow this time. When drowning in water, you shouldn't fight against it, right??? The basic principle of canoeing... I'll use it in my life.
Sorry for such a weird message but I guess you're used to it already.

Have fun, my non-existent friend.
Your sheepish me

Nineth, tenth, eleventh and twelveth

2009-02-01T22:26:00.005+01:00

Dear God.

I know I wasn't here for four days but I did write you. I wrote the whole thing on paper and now I'm gonna rewrite it here so pay attention and don't complain. You'll find the messages under the link below.

Nineth... (29.1.2009)
Dear God.
Do you know the feeling when you just want to scream because your chest feels really tight? You just feel like you can't breathe and want to do anything to stop it. I guess I just feel this way right now. I'm not unhappy, angry or sad... I actually don't know how I feel. I just feel tight. I just want to scream "help!", even if I don't need any. Just to have that feeling of release... well, I guess you can't understand. Gods don't really have these feelings and you don't even exist... my my.
In fact, I'm probably really happy. There's no exact reason that would make me happy. Well, maybe the people around me? Do you get it? The people. I'm seriously going crazy. Since when do I like the people? I wonder if a certain someone is responsible...
I guess something unpredictable is going to happen. I can't tell you what it is, you know, it's unpredictable, after all. But something is... you do plan to cover me, right?

I can't count on you, though. And don't smile so innocently at me, it won't work.
Your extremely lame and confused me

Tenth... (30.1.2009)
Dear God.
It feels like it's been a long time although I just wrote you yesterday. Today I had loads of fun but I guess my thoughts were elsewhere. Jeez, I can't be normal for a second. Surprisingly, I had absolutely no problem with skiing. I tried to do the clockwork move with my sister but the snow was too deep. Darn, why were you so against me? By the way, from now on, I'm gonna blame you for all my problems. It's easy and it's fun. Bear with it.

Yours truly clueless
me. ;)

Eleventh... (31.1.2009)
Dear God.
You blessed me with diarrhea, you bastard. Well, I walked (skied, actually) it over. I was a bad girl, though, making excuses whenever I could. And I fell. It is true I could see nothing at all but still... I made sure it didn't happen twice.
I think I'm not only a bad girl but pretty parasitic too. Poor people around me. Today I kinda... earned off my dad. Jeez, why do I have to tell you everything? Even you are so curious... why do people get curious? And why do I get curious? Since a certain moment I've been getting so curious it's almost unbearable. I've been asking so many questions recently... it's not like me. And I've been asked a lot too... and I replied (well, not in case of my sister but she is a special being which you can't really call by any other name than "hey, shutthefuckupyoubastard!"). How? Can one person actually change that much during such a short period of time? I'm getting lost in myself...
Well, I gotta go, nice talking to you.

Bye bye, fare Thee well, my dear God.
Your singing out of tune me.

Twelveth... (1.2.2009)
Dear God.
Today I had a clearing day. Not a cleaning day (which I actually had too, by the way) but a clearing day - I cleared out a lot of mistakes on my part. I returned my dad a favor and I think I was just a tiny little bit brave. There's been a lot going on in my mind and the final result is like this:
Accidenti! Mi scusate ma devo parlare in italiano perché non posso creare più una sola proposizione e mi sono molto delusa.
Allore... caro Dio.
Penso che sia tutto per oggi ma domani ti scriverai, ti prometto.

Buona bella dolce notte, mio Dio.
Tua matta...

Eighth...

2009-01-29T00:50:00.003+01:00

Dear God.

I had a really crazy day today. Yesterday, actually, sorry for the wait. But I was really busy... and I'm not making this up now. Geez, believe me already.
I am really like a huge sinus. Why is that??? I don't know. I'm actually trying to make myself pretty linear but man, it's hard. And people still don't believe my true self. I don't believe my true self. Why can't I be just a little evil...??? People keep saying "you're so innocent." Geez! I gave up on lying. Not because I think it's bad (which I do, by the way) but because I'm a bad liar. I am so transparent. And I can't keep quiet. I wanna be cool. God, teach me how to be cool and mysterious. And bad.
And geez, why do I get the feeling my letters start to make sense??? That's bad. Maybe something will come to my mind while skiing.
By the way - my dog can't sing. If you think he can, you're mistaken.

I wish you good night and sweet dreams.
the uncool innocent too much incredibly unbelievably horribly awfully sweet me

Poškrábu ti záda...

2009-01-28T12:09:00.004+01:00

...a ukousnu ti ucho, tak nech se rozkrájet, ty jedna neposlucho...
A teď si určitě říkáte, o čem to tu sakra melu. Tohle je totiž jeden z textů od (ne)příliš slavné skupiny s názvem Vepřové komety. Vpravdě mám k této skupině asi nejsilnější vztah vůbec a možná, ale jen možná, to bude mít co do činění s tím, že jsem k nim kdysi patřila a hrála na klavír/klávesy a trochu (naprosto minimálně) zpívala. Předtím, než jsem se vypravila do Ameriky, jsem Komety opustila. Párkrát jsem po svém návratu ještě přemýšlela, že bych se třeba vrátila. Po tom roce ve sboru se zlepšil jak můj zpěv tak moje hudební vnímání. A oni ten rok rozhodně nezaháleli. Nicméně jsem se k nim už nevrátila a zůstávám jen fanynkou.

Vepřové komety hrály zprvu něco, čemu by se dalo říkat light rock. Jakýsi poprock, příjemný na poslouchání, ne příliš složitý s texty asi tak zhruba na úrovni přípustné našemu věku (když jsem s nimi začínala, mohlo mi být... 14?). Skupinu vedl a dodnes vede Firen neboli Kuba Jelen (ehm, dobrá, Jakub Jelínek), chlapec, jehož fantazie a nápady dosahují neuvěřitelných rozměrů. Pokud Vepřové komety hrály dračák, zajisté to musel být on, kdo to všechno vedl a vymyslel si svět, ve kterém se vše bude odehrávat, společně s jeho historií, současností, politickou situací... a tak dále. Kuba zpívá a hraje na kytaru, ovšem jeho hudební schopnosti nejsou omezené jen na tyto dvě věci. Klavír mu říká pane a kdyby náhodou vzal do ruky nějaký jiný nástroj, pravděpodobně s ním také bude kamarád. Naprostá většina produkce Vepřových komet šla z jeho pera.
Dále Groovy, jeho bratr Honza. Neuvěřitelný týpek, který mě neustále častoval poznámkami typu "se svými zájmy a výstupem bys fakt měla být kluk". Postavila jsem na nich v té době svoji imidž. Groovy hraje na bicí, ale když něco skládá, hraje si k tomu na klavír.
Pak je tu Franta Svěrák neboli Louis-ex. Franta se ke kometám připojil trošku později než ostatní s tím, že bude hrát na doprovodnou kytaru. Zpočátku měl problém, ale pracoval na sobě tvrdě a všichni to viděli. Ze všech lidí to byl asi právě Franta, z koho jsem si měla vzít příklad.
Dále jsou tu bratři Matěj (Mango) a Kuba (bez přezdívky a očividně si na tom zakládá ;)) Drsovi. Matěj je postrach celé kapely - spolu se mnou hrál na klávesy (občas z toho vznikaly zajímavé věci ;)), ovšem jeho výstupy... no comment. Sdílí moji vlastnost, že ve chvíli, kdy už si všichni myslí "ten je na odpis," náhle překvapí nějakým svým výplodem.
Kuba oplývá talentem, který zřejmě není z tohoto světa. Hraje na housle, párkrát zpíval nějaký doprovod a také umí výborně na kytaru. Pravděpodobně ještě na něco, ale on byl taková ta tichá voda naší kapely, takže o něm toho vím asi nejméně. Zbytek kapely nás po jistém soustředění podezíral, že spolu něco budeme mít. Nevyšlo to. Sakra... O:-)
Další je Freeze čili Jenda Paukert, můj nejstarší bratránek. Jenda byl mood-maker. Zpíval strašně falešně, ale nikdo nebyl schopen odhalit, jestli to dělá úmyslně nebo to tak opravdu je. Občas mu ulítl nějaký ten čistý tón a pak jsme z něj byli úplně paf. Asi nejlépe ze všech si rozuměl s Firenem, a když se ti dva náhodou dali dohromady, tak už je nic nemohlo zastavit. Zpočátku hrál na klávesy (to u nás ještě nebyl Matěj a já nebyla příliš aktivní), ale pak přešel k baskytaře, na kterou se naučil hrát překvapivě rychle. Jeho zájem je obdivuhodný, jakmile slyší nějakou hudbu, hned začne kontrolovat baskytaru, a také si hned udělal přehled o nejlepších baskytaristech na světě s tím, že jednou možná bude jako oni nebo lepší.
Jeho o něco mladší bratr, Henry (ok, popřekladu vám to dává Jindřich, hádejte, jak se jmenuje...), má na starosti flétnový doprovod. Jeho specialitou je hra nosem na dvě flétny zároveň, čímž si okamžitě získal početnou část publika a zpočátku jim způsoboval případné pády ze židle. Dnes ale hraje i na klarinet a dokonce i na saxofon. Jindřich sklízí můj obdiv už jen za to, že vždycky působí dojmem "nic neřeším a všechno jde mimo mě", ale jakmile se do něčeho pustí, dovede to k dokonalosti. Společně s Groovym jsou takoví PCgame guru.

Situace dnes se má trochu jinak, Vepřové komety se přesunuly převážně k funku, stylu, z něhož mě láká jen velmi omezený výběr písniček. Také prý přijaly mezi sebe zpěvačku, ale nic o ní nevím, ani ne stránkách o ní nic není. Každopádně... mají můj obdiv. Zlepšují se, jdou nahoru a lidi, já o nich slýchám. A nejen od lidí, které znám... :) Budu jim věrná. Vzpomínky na ně hřejí u srdce a až jednou budou mít taky koncert, co se mi zrovna s ničím nebude krýt, velmi ráda se na ně přijdu podívat. Kdybyste chtěli slyšet něco z té starší tvorby, můžete se podívat sem, ale radím vám, Labuťohrochy a především Jewel Queen si nechte na konec. ;) Upozorňuji, že jsou to amatérské nahrávky (ano, Komety zrovna mockrát nahrávací studio nepotkaly, alespoň v minulosti), takže kvalita nula nula nic. Enjoy. ;)

Seventh and half...

2009-01-27T22:51:00.003+01:00

Dear God.

I have to tell you I'm finished. Literally. Please, don't take it to heart. Well, it's just as I told you... but not just as I imagined.

Good night.

Seventh...

2009-01-27T16:19:00.002+01:00

Dear God.

Sometimes I think people don't want to see me clearly. They seriously think I'm such a good girl. They make me think I'm such a good girl. Geez, what can I do?
I went to hell today and told Lucifer to f***k off. It felt damn good to do so. Well, he did win in the end but I don't really feel defeated. I guess I just found my new universe.
By the way, thanks for the cure, you're not gonna cease from non-existence. I guess you like your current position. Well, keep it up, there's a lot you can hold on to. ;)
I think I'll be finished in a while but I get the feeling I was in a situation like this before. Pray for me.

Your badass me

Sixth...

2009-01-26T18:56:00.002+01:00

Dear God.

What the hell did you tell them down there??? Old man Lucifer just went calling me a stupid freak who's so weak she can't even tell the enemy to f***k off because she believes there's none. Well, we'll see how he reacts when he sees me tomorrow because I'm sure I'm finally going there. I'm gonna tell him to f***k off.
I think that's all, I don't feel like writing you too much at the moment. You're not gonna care for my feelings anyway, especially, when I made you believe I don't have any.

Have fun, my non-existent friend.
her loneliness

P.S. If you find a cure for my kind of stomach ache, let me know immediately or else you're gonna start existing and that won't feel good.

Tolkiencon 2009

2009-01-25T21:16:00.003+01:00

Nebudu to příliš protahovat. Letošní Tolkiencon byl můj první fantasy con, což je, vzhledem k mé historii, fakt, za který bych se měla opravdu stydět. Jela jsem tam s Elien a rozhodně jsem toho nemusela litovat. Dobře naladěná díky úspěšně splněné zkoušce z matematiky (pěkně děkuji Gladness, hintzuovi a prasátku za jejich psychickou i jakoukoliv jinou podporu) a příslibu nového počítače jsem se tedy s Elien vypravila do Prahy autobusem společnosti Student Agency.

Vyjely jsme později a odložily plánovaný výlet do Japashopu na jindy, takže jsme dorazily tak akorát na registraci. Po jídle jsme se sice na místo conu vrátily, ale já se moc dlouho nezdržela, vyrazila jsem totiž na noc domů, což mi ovšem moc platné nebylo, stejně jsem zas tak dlouho nespala, bylo málo času a moc práce. Ráno jsem prožila svůj klasický zmatek kolem odjezdu. Následky se projevily v tom, že s sebou ještě stále nemám svůj penál, míček od sestry, který jsem používala proti stresu, i když na to asi nebyl určený, ani Heroes of Might and Magic, které jsem si chtěla v nejbližší době zahrát. Na con jsem dorazila (a dokonce v kostýmu), když byla v plném proudu taneční zábava. Kromě Elien jsem tam ale potkala pár známých ze dřeváren, áááách!!! To už je tak dávno, co jsem viděla Calwë! Skončily jsme v objetí pevnějším než je didusíková vazba, a kdyby vám to náhodou nic neřeklo, ani nabroušený diamant by nepřesekl naše pouto. ;) Elien a Calwë byly na mě moc - nemohla jsem než jít tancovat. Zmršila jsem to asi milionkrát, ale byla to sranda. Až na to, že jsem byla za chlapa... 8-DDD ale není nad to propotit triko či dvě pořádným tancem naboso. 8-DDD
Vystoupení Katky Schwarzerové a spol. s harfou v rámci F(al)ešného společenstva a jeho Vzestupu a pádu Númenoru bylo naprosto úchvatné stejně jako to, co přišlo pak. Númenorejci se nám rozhodně ukázali v celé své slávě a vznešenosti.
Pak přišel pokec s Mirwen v její čajovně. Začínám si připadat provinile. Jméno Mirwen mi dal bráška (tedy Stříberka, abyste tomu rozuměli), ale několik lidí mi ho vytklo, protože Mirwen je jen jediná. A já je tak nějak chápu. Tahle osoba je totiž... skutečně jedinečná a jediná. :) Mirwen je prostě úžasná bytost a já se těším, až se na Advíku zase uvidíme.
Chýlil se večer a přišla vědomostní soutěž s tematy klasická literatura, filmy, fantasy literatura a divadlo. Ze tří vědomostních temat jsem věděla prd a kuličku. Odhadla jsem úryvky z Pratchetta, Sapkowskiho, Gaimana a z Noci na Karlštejně. :P Divadlo ovšem bylo něco jiného. Ač jsem se soutěže aktivně neúčastnila, rozhodně jsem se pobavila. Obzvlášť při výstupu Červené Karkulky, když dorazila k Sauronovi a jaksi ho zaskočila otázkou "babičko, proč máte tak velké oko?"
Další byla skupina fantasmagoria, která jen způsobila, že jsem zmlkla a nepovídala si s Elien, ale očekávaný požitek se nedostavil. No, měla jsem přitom dost času opět probrat většinu svého života z dalšího dříve nepoznaného rozměru.
Skupina Gliondar přinesla trochu potěšení do života a obdařila nás pár příjemnými písničkami ze skotského či irského prostředí. Uvolnila jsem se, i když nám to s Elien nezabránilo, abychom poté opět začaly probírat spoustu zajímavých temat typu Johnny's, lolci na druhou, fantasáci, otaku, všechno jedna havěť...
A pak přišel zlatý hřeb večera v podání parodie první poloviny Společenstva prstenu jménem "Do Roklinky a nikdy zpátky", kterou spáchala parta poťouchlých polských spoluobčanů a neváhala se o ni podělit. Pokud na toto dílko někdy narazíte, podívejte se. Chvílemi připomíná Pár Pařmenů, ale... Sam, to je hustej týpek.
Mimochodem, už víte, kolik elfů je třeba na rozsvícení žárovky?
Další úžasná část přišla poté, když jsme se spolu s Calwë, Čendou a pár dalšími přesunili nahoru, začali hrát a zpívat. Nejen, že jsem si zatančila, ale dokonce i zazpívala. A zazpívala tak, že mě lidi dokonce i slyšeli!!! A užila jsem si to, jen ten Soudný den mě mrzí, tam jsem to nějak potento... a zrovna jsem zpívala skoro sólo. :P Nj... do takových situací jsem se holt narodila.
Spát se moc nedalo, jistí inteligenti, kteří si byli více než vědomi, že mají k dispozici celou velkou školu, se totiž rozhodli, že budou hrát a zpívat zrovna před spací místností, takže se spát prostě nedalo. Ráno jsem se pak probudila brzo, protože jsem nemohla dýchat v tak těžkém vzduchu, když nebylo otevřené okno. Kupodivu mne nebolela hlava, ale celý dnešek jsem byla trochu... mimo, no. S Elien jsme si zašly do Japashopu, přičemž já dostala depku z toho, že nekoupím Máje pocky, které neměli, a Elien zase z toho, že nemohla svému bratrovi koupit crackery, které pro změnu neměli. Tak jsme se tedy vydepkované rozloučily, když jsme dorazily metrem na Florenc. Elien odjela do Brna. Slíbila mi, že napíše, jak dorazila, a nenapsala, potvora. Já odjela k tátovi domů. Od té doby tu sedím a při spoustě jiných zajímavých činností ještě píšu tyhle příspěvky.

...a tak žili šťastně až do smrti. A jestli ještě neumřeli, tak tam žijí dodnes...

Bang bang!

2009-01-25T16:51:00.010+01:00

Věčně pohodový člověk s širokým úsměvem, spoustou prstenů a paličkami na bubnování v rukou. Chvílemi zamlklý a chvílemi pěkně divoký romantický mladík se širokým obočím. Citlivý snílek se sametovým hlasem. A pak naivní muž, kterému se v hlavě honilo tak moc, že už to nedokázal před světem skrývat. Tyhle čtyři zná každý. Jsou to The Beatles, kapela, která se proslavila, jako žádná jiná. Dala mnohé hudbě tvář a ovlivnila tisíce lidí po celém světě. Kdo dnes nezná hlášku "Proč nosíte na rukou tolik prstenů?" "Protože si je nemohu dávat na nos.", co pronesl mezi mnoha jinými perlami při jednom rozhovoru Ringo Starr? Kolik je mezi obyvateli celého světa lidí, kteří nikdy neslyšeli nic od této přeslavné skupiny?
Tak proč, proč se na ně tak často zapomíná?

Beatles jsou skupina, jejíž hudba provázela celé mé mládí. Pamatuji si tu chvíli, kdy jsem si uvědomila, že tohle bude můj styl. Dostala jsem hromadu nepopsaných kazet a zpěvník, podle něhož jsem odposlouchávala písně Beatles a zapisovala ke kazetám, co na nich vlastně je. Měla jsem od nich všechno, od prvního do posledního. Pak jsem dostala několik knížek o nich samotných. Pamatuji si také, jaký byl můj šok, když jsem se dozvěděla, že John, ten fantastický zpěvák a vůdce celé skupiny, už je skoro dvacet let po smrti.
Milovala jsem je. Od prvního alba do posledního, jejich písničky mi přinášely radost do života a plnily mne nesčetnými dojmy. Smála jsem se, když jsem se dočítala věci typu "John Lennon prohlásil, že Beatles jsou slavnější než Ježíš, čímž si proti sobě okamžitě poštval ortodoxní věřící". Zkoumala jsem jejich písničky do detailů. Jejich melodii, harmonii, kompozici, nástroje, jak vznikaly. Kolik lidí ví, že Yesterday byla původně jen melodie, která hrála Paulovi ve snu, a že než k ní složil text, zpíval o míchaných vajíčkách a dámě s krásnýma nohama? A pak tu byla samozřejmě Maxwell's Silver Hammer, písnička, která mi svým stylem a textem vehnala do očí slzy smíchu.
Milovala jsem Ringa, který si vždy seděl za svými bicími a něžně do nich ťukal. Žasla jsem nad Georgem a jeho jednoduchými, byť dojemnými výtvory jako je Here Comes the Sun. Jak mě pak šokovalo, když jsem zčistajasna jednou ve zprávách zaslechla, že George tu noc předtím zemřel. Uchvátil mě Paul a jeho soucitná povaha. A John... je v mém srdci stále.

John, který nikdy neměl tu sílu, kterou disponoval Ray Charles, když se zbavil návyku na tvrdých drogách, se stal obětí. Neměl sílu, ale měl schopnost předat lidem spousty a spousty sdělení. Pamatuji si, že jsem historii Beatles procházela celou od počátku do konce. John tu byl od počátku. Našel si Paula a společně strávili hodiny hrou na kytaru a trénováním nových akordů. Společně potkali rebelujícího George a na koncertě v Hamburku naverbovali Ringa (úplně stejným způsobem, jako předtím bývalého bubeníka Petea Besta). A tahle kapela pro Johna znamenala úplně vše. Mnohem více než jeho manželka Cynthia či syn Julian, pro kterého pak Paul na uklidněnou složil Hey Jude. Hudba byla jeho život a jeho sen. A pak přišla Ono Yoko. A skupina se rozpadla.
Ono Yoko, žena, která Johna změnila k nepoznání. Zbytek kapely, v čele s Paulem, ji nikdy neměl rád. Pamatuji si ty šoky, když jsem četla záznamy z rozhovorů.
"Yoko je úžasná. Máme spolu krásné vzpomínky. Ona mě naučila brát heroin." - John
John byl vždycky snílek. Miloval mír a spolu s Yoko za něj začal bojovat. Několikrát byl vykázán z místa, kde právě působil. Jeho hudba se změnila, psal o lásce, o míru, o lidech. Jen pár úryvků:
"Very merry Christmas, and happy New Year, let's hope it's a good one without any fear. (...) War is over..." (= Veselé Vánoce a šťastný Nový rok, doufejme, že bude dobrý a beze strachu. (...) Je po válce...)
"Imagine all the people living life in peace. You may say I'm a dreamer but I'm not the only one, I hope some day you'll join us and the world will live as one." (Představte si všechny lidi na světě, jak žijí v míru. Můžete říct, že jsem snílek, ale nejsem jediný, snad se jednou přidáte a svět bude žít jako jeden muž.)
"All we are saying is 'give peace a chance'." (Vše, co říkáme, je, abyste dali míru šanci. -> Tahle písnička se proslavila při mírové kampani manželů Yoko a Johna Lennonových, při níž strávili týden v posteli na protest proti válkám a nepokojům)
A ten John Lennon, který dělal tak absurdní věci ve slepé víře, že tím něco dokáže, byl zrazen. Roku 1980 si ho při cestě z natáčení vyhlédl jeden z jeho labilnějších fanoušků, Mark Chapman, a po obdržení Lennonova nového podepsaného alba ho postřelil několika ranami do zad s vědomím, že Johnův poslední podpis bude patřit jemu. Lidé nikdy nepochopili, jak mohl tak uvažovat. Proč těch podpisů nechtěl víc. A proč zrovna ten poslední. Nebo jestli za tím náhodou nebyla milá Ono Yoko, která Johna po jeho smrti doslova rozprodala na výstavách s jeho zkrvavenými brýlemi a prostřílenou košilí či při dalších prodejích jejich desek.
John se stal pro mnohé včetně mě inspirací či nadějí. Lidé říkají "on by se stejně zfetoval," ale ono tomu nemuselo tak být. Proč musel někoho, jako byl on, potkat takový osud? Byl to člověk, který miloval, co dělá, a nikdy toho nelitoval. Člověk, který dělal chyby a musel za ně platit stokrát víc než ostatní jen proto, že měl talent a lidé na něj viděli každou vtěřinu jeho života.

Myslím, že ostatní členové Beatles nikdy nelitovali, že s Johnem strávili desetiletí produkováním hudby, která pohnula celým světem, a i přes mnohé neshody na ty časy rádi vzpomínají. Protože nebyly jen temné, i přes dobu, v níž žili, se našlo tolik světlých a šťastných chvilek, že by člověk nazval ty, co toho litují, nevděčníky.
Když slyšíte v rádiu Imagine, vzpomeňte si, prosím, na Johna, na to, za co bojoval, a také na to, že ač možná nežil tím nejlepším způsobem, přece jenom žil a měl sen, který se ještě stále nenaplnil.

Fifth...

2009-01-25T15:48:00.005+01:00

Dear God.

I left out a day here, you must have missed me. I missed you too. Sometimes I wonder why the f***k people have to become serious. I don't wanna become serious. I'm sick and tired of being overserious most of the time. I wanna have fun, do things my own way, sort the problems out one at a time. And yes, I'm sick. I'm seriously sick and this sickness is not something just anything could cure. I kind of feared this sickness all the time and now it's come. Seriously.
Will they let me to hell if I'm able to have such a sickness??? Theoretically they shouldn't. But...
I won't tell you explicitly which kind of sickness I have. I'm sure you know. You're my God, after all. You have no right to not know.
By the way, humanity is really a scary thing. People think being human is cool. Just because humans can build houses and communicate with more than just sounds, it doesn't mean humanity is a good thing. I actually still think it's pretty bad. Better to be a bloodthirsty animal driven with no more but its instincts than to be a thinking human who can actually hurt others while really thinking about it and the worse - they can realize they did so.
So tell me - should I call myself something else or should I call my code my own humanity...???
Ok, today I'm terribly serious but just remember I'm not gonna give up. And hey, ask old man Lucifer about that sickness for me.
Thanks.

Your naughty me

Fourth...

2009-01-23T22:35:00.003+01:00

Dear God.

Today I found out people will laugh at you no matter what you do or who you are. They will even laugh at God. Even if they believe in him. Human nature is a really scary thing. Unfortunately, I just found out I'm also a human. And when the time comes, I will laugh at you. You poor being.
By the way, I've been a bad girl. No apple pie tonight.
You know - sometimes I really feel like kicking the hell out of people. So please, don't be surprised when an angry old woman who just spoiled my mood with her notes out of key comes to you with a hole in her head, eyes twitching and a serious deal of paranoia which was caused by an abusive woman who just blew out her cards on her in a bus.

Thanks for listening.
Sincerely
the crazy writer

Third...

2009-01-22T13:29:00.008+01:00

Dear God.

The world is a really funny place. I got a phonecall from hell telling me I'm f***ing late. Yeah, I did take my time and see - I'm still not there. I sprained my leg a little but nothing more happened. Well, that happens sometimes. I must really thank you. For someone who doesn't exist you give me an incredible amount of power. You really don't like the idea of me going to hell, do you? Well, I can go with heaven but I'm not so sure that heaven can go with me. You be the one who decides, I'm not good with making decisions. My life is just a huge experiment so don't expect so much.

With much love
the magical me

P.S.: (No, I won't write I love you) Don't click on the link below - your PC will explode.

See??? And it didn't. Don't just believe anything someone said to you, silly.

Dear...

2009-01-21T23:22:00.002+01:00

God.
It's me again. I still don't really believe in you so don't even bother with me. Not believeing in you has helped me a lot actually. I can tell you everything now. It's really easy to talk to a non-existent entity like you. You don't know me so you'd always be surprised when I wanted you to. You will always listen and you won't talk back to me. Not believing has actually an insanely huge amount of advantages. You won't judge me either. Cool.

Yeah, yeah. If anybody wonders what kind of freak owns this blog, it's me. I'm pretty crazy. I'm also extremely self-centered, big-headed, nasty, sly and evil. I love this existence of mine.

And tomorrow I'm going to die so be - or don't be - well.

By the way - I don't mind if I'm not remembered. Anyone is at least a little bit so if I'm not at all, I'll take it cool. ;)

Dear God...

2009-01-20T23:53:00.002+01:00

I got something to tell you. I'm definitely going to hell now and purgatory is not the destiny that awaits me there. I do not trust you nor do I believe in you. But don't worry - I'll definitely take my friends with me. Right now I feel really double. Don't ask me what that means, just take the fact that every coin has two sides seriously. I can assure you that my yin and yang are completely in balance. Literally. Sorry to dissapoint you, I do not believe in pink you make everything come in. There's none.

Please, don't take it to heart but that is all.

Snad pro tvé sklony k zločinu přistihl jsem tě při činu.

2009-01-16T20:13:00.004+01:00

Krize. Dokonalá a všeprostupující. Ok, asi jí trochu fandím, docela jsem se přes ni přenesla. Včera jsem měla zajímavý den. Nedokázala jsem jíst, ale vzhledem k tomu, že se u mě neprojevil hlad ani bolest břicha, mi to zas tolik nevadilo. Z následků bylo nejhorší to, že když jsem pak třeba vstala, už se mi blbě dělalo, před očima jsem měla naprosto černo. Proč jsem nedokázala jíst, to jsem věděla zcela přesně - měla jsem totiž před zkouškou. Ale proč bych měla být tak vystresovaná, když už mám kredity splněné a přinejhorším se zapíšu na opravnou zkoušku...??? Bylo tu ještě něco. Několik věcí. Už asi milionkrát jsem zažila ten pocit, kdy je ticho a já zoufale toužím po tom, abych měla co říct. Včera se mi stal přesný opak. Moc žvatláš, napomínám se. A pak tu bylo několik svíravých pocitů, o kterých se velmi špatně mluví. Bylo mi zle. Byla jsem ve stresu. Byla jsem... v dobré i špatné náladě najednou. A zatraceně jsem si nechtěla připustit, že se se mnou něco děje.
Víte, co je na téhle věci úplně nejlepší? Něco se se mnou vážně dělo a já to zahnala pryč. Zahnala jsem to dokonale pryč a jsem na to hrdá. Ráno jsem se sice pořád nutila sníst tu jedinou blbou výživu, která byla sice chutná, ale nedokázala jsem ji pozřít, v poledne se ale všechno naštěstí přehouplo, když jsem se setkala s pár skvělými lidmi od nás z přírodovědy a strávili jsme společně příjemné předzkouškové odpoledne. Mimochodem, taky vám to tak přijde nebo se ti kluci od nás z ročníku a pak ten sexy laborant fakt hrozně líbí jen mně? O:-)

Mimochodem - pod perexem nic není, jen nevím, jak v tom případě odstranit tu zprávu. 8-DDD A jestli jste náhodou tomuhle výlevu nerozuměli, vůbec nic si z toho nedělejte. ;)

Kimi wa boku no vanilla... O:-)

2009-01-13T23:29:00.006+01:00

Můj pane, já nechci milovat,
nechť život můj lásky prost,
samotě hodlám já holdovat,
ticho, můj vítaný host.

Konec.

Power to the People!!!

2008-12-12T22:13:00.004+01:00

Dnes ještě jeden příspěvek, nějak na to mám náladu... a totiž o lidech. Takže... začneme pěkně v klídku, postavíme se rovně, odkašláme si a působivým přednesem...
"Lidé v mém okolí."

Lidé v mém okolí jsou hodní, milí, přátelští, ale také škodolibí a velmi často se (chtě nechtě) stávají předměty mých komentářů, které si neodpustím ani dnes.

Elien
Elien je hodná, milá, přátelská... ehm, dobrá. Sportovní typ, tak trochu od rány a s věcmi se nemazlí, přitom ale také velmi maminkovský typ, ideální manželka a žena činu, co zvládne všechno na první pokus. Tedy kromě včasných příchodů a dodržování slibů, to je její slabá stránka, nikdy jí to nešlo, nejde jí to stále a obávám se, že nikdy ani nepůjde. I přesto ji všichni máme rádi, takže s ní určitě příští rok pojedeme na vodu. ]:->

Gladness
Glad je hodná, milá, přátelská... a taky velmi krásná, i když to nikdy nikomu neuvěří. Její charisma utrpělo, když si vzala do hlavy, že za nic nestojí, jinak by to byla naprostá špička. S Gladness se komunikuje poměrně snadno, člověk si totiž může být jistý, že pokud si něco myslí, řekne mu to rovnou do očí a nebude se s tím moc mazat. Glad se vyznačuje tím, že má jiný vkus než téměř kterýkoliv žijící tvor, kterého jsem kdy potkala. Dokonce i já, ráda bych věděla, jak se jí podařilo splnit obojí.

Hintzu
Hintzu je hodný, milý, přátelský... a taky pěkný parchant. Jeho převažující vlastností je nikdy neukojená zvědavost, které zpravidla dává volný průchod, i když to znamená těžké narušení soukromí jistých osob. Z nějakého podivného důvodu lidem ale nikdy nezbyde než mu odpustit, on už je zkrátka takový a, i když by si to možná nepřipustil, dovede se tvářit i docela roztomile. Hintzu by byl taktéž ideální manžel - je chytrý, umí svůj rodný jazyk, umí si zařídit práci s vyšším platem, vidí do lidí a taky umí vařit a má dlouhé vlasy. Prý si je bude stříhat, tak doufám, že si alespoň založí nějakou tu metalovou skupinu. O:-)

Bývalá spolubydlící č.1 - Blanka
Blanka je hodná, milá, přátelská... neuvěřitelně chytrá, vzdělaná a šikovná a trpí komplexem méněcennoti. Ve zvyku má poslouchat Landu, Divokýho Billa a podobnou zběř, ale to jí nebrání, aby v hokeji fandila Hradci nebo Kometě a ještě se tím chlubila. Je to kuchařka a má ve zvyku kritizovat obsluhu a způsoby v jakékoliv restauraci, kde se ocitne. Dalo by se ale říct, že jsme na stejné vlně - když se vážně hodně naštve, je úplně stejně vzteklá jako já. I když možná trochu víc, já neházím věcmi po pokoji. Jinak je to velice praktická žena.

Bývalá spolubydlící č.2 - Míša
Míša je hodná, milá, přátelská... no, ne tak docela. To závisí na její náladě. V životě si očividně prošla svým. Má ve zvyku přemýšlet nad jednou věcí přes dva dny a strašně se tím zabývat, i když jde třeba o pouhý papírek, který jí asi někdy spadl náhodou do tašky a ona ho tam objevila. Na pokoj se vrací ve tři ráno a stěžuje si, jak zase byla přehnaně upřímná. Jinak je to velmi úsporný typ - vodu používá jednou týdně, o mýdle a šamponu už si nejsem tak jistá.

Bývalá spolubydlící č.3 - Evča
Evča je hodná, milá, přátelská... a někdy to s tím trochu přehání. Je to přesně ten typ, který bych nazvala outgoing. Velmi ráda si do pokoje vodí různé kluky, ať už přátele či *přátele*, a vede velmi rušný společenský život. Evča je naprosto přesvědčená, že je nejdokonalejší bytostí světa. Nu, na první pohled opravdu je, krásnější bytost se jen těžko najde. Jednu věc jí ale nelze upřít - když už řekne, že vám něco přeje, ať je to dobré či špatné, myslí to vážně.

Současná spolubydlící č.1 - Hanka
Hanka je hodná, milá, přátelská... a je to právnička. Je přesně taková, jaké bývají právničky. Drobnější, krásná, ráda se hádá a skáče lidem do řeči, překypuje naivitou a vírou v dobro a zlo a ve většině případů to s lidmi myslí až moc dobře. Ego jí rozhodně nechybí a zvláštním způsobem ho implikuje i na všechny ostatní. Můžete si pod tím představit, co chcete. I když je krásná a zadek má beze sporu také krásný, vsadím se, že Hintzuovi by nesedla. ;)

Současná spolubydlící š.2 - Zuzka
Zuzka je hodná, milá, přátelská... inu, povalečka, bordelářka, holka, která nedokáže příliš dlouho držet zodpovědnost sama za sebe. Pokud si najde partnera, upřímně doufám, že to bude ten starostlivý typ, co z ní nespustí oko, protože jinak do pár dnů nepřežije. Víceméně je to osoba, se kterou se dá slušně komunikovat, nestaví se lidem do cesty a není moc náročná, ale právě v její přílišné nenáročnosti je asi zakopaný pes. Jistá část její osobnosti by se dala považovat za alternativní.

Spolužačka č.1 - Jana
Jana je hodná, milá, přátelská... no prostě úžasná holka, takový ten nevinný andílek s vysokým hlasem. Zpočátku jsem se toho trochu děsila, ale ukázalo se, že dovede být i ten typ takového toho "šíleně normálního člověka," co udělá nějakou naprosto úžasnou a obdivuhodnou kravinku. Bohužel trpí přesvědčením, bůh dal člověku sílu, aby se nemohl bránit, takže aikido je velmi špatná věc.

Spolužačka č.2 - Doňa (sry, mám tě ráda, ale nevím, jak se píšeš...)
Doňa je hodná, milá, přátelská... a chodí se mnou na laborky. Tedy chodila. Je ze Srbska, bydlí tu necelý rok a umí dokonale česky, takže naprosto podněcuje můj pocit méněcennosti. Je takový ten typ, co se nikdy nestresuje, takže až zas budu v troskách, přijdu jí dát hlavu na rameno a bude mi fajn.

Spolužák č.1 - Martin
Martin je hodný, milý, přátelský... takový ten člověk, co vždycky všechno umí na výbornou, ale raději se zaboří do učiva, i když je po zkoušce, aby se ujistil, že právě prošel. Jeho smysl pro humor mi vždycky připomene, jak moc miluji Brity. A jestli v tom bude pokračovat, měl by si dávat pozor na své pozadí. Číhá za ním totiž dravá saň, která taková pozadí moc ráda.

Vyučující č.1 - pan RNDr. Omar Šerý, Ph.D.
Omar je hodný, milý, přátelský... a rád se občas zasní. Lidé, co vyučují biochemiky, asi nemají moc jinou možnost, ale Omar je prostě třída. Myslím, že jeho vyprávěním o zájezdu k Mrtvému moři, kde potkal spoustu zajímavých archebakterií, nemůže pohrdnout opravdu nikdo. Zkrátka není nad příklady ze života.

Vyučující č.2 - pan RNDr. Josef Novosad, CSc.
Pan Novosad je hodný, milý, přátelský... velmi vstřícný a pravděpodobně má mezi studenty jediného fanouška, tedy vlastně fanynku, a tou jsem já. Na povrchu je to nesmlouvavost sama, ale když se mu dostanete trochu pod kůži, zjistíte, že je to vlastně docela milý pán. Jeho moravský přízvuk by mohl konkurovat kočce, která se právě naučila štěkat, takže místo isu máme nyní ís a informace najednou získaly úplně nové rozměry.

Vyučující č.3 - pan Mgr. Jakub Havlíček
Pan Havlíček je hodný, milý, přátelský... a jednoznačně osoba, která by se dala označit nálepkou Rookie. Při přednáškách vypadá asi tak, jak bych vypadala já - než se rozhoupe, ani pudink by ho netrumfnul v třesavce. Má ovšem velmi krásné a roztomile nevinné zážitky z života, některé z těch zajímavějších si vytváří i na vlastních přednáškách. Lidé ho bezmezně milují a Elien jim stojí v čele, má ovšem smůlu, protože má manželku. Novou, takže jestli je chceš rozdělit, pospěš si, než to začne být vážně síla. ;)

Ohoho, vím, že jste určitě zvědaví, ale... pokračování příště, právě mi došel seznam těch nejdůležitějších. ;)

Within Temptation - písničky

2008-12-12T18:03:00.003+01:00

Pod perexem najdete pár mých oblíbených (či neoblíbených v případě Enter) písniček od Within Temptation, které si můžete pustit nebo také stáhnout, tak ať se vám líbí. ;)

Enter

Stáhnout zde

Bittersweet

Stáhnout zde

Never Ending Story

Stáhnout zde

Memories

Stáhnout zde

Memories

Stáhnout zde

Angels

Stáhnout zde

What Have You Done Now (with Keith Caputo)

Stáhnout zde

What have you done now!!!

2008-12-12T16:53:00.007+01:00

Hlásím se vám s dalším záznamem o jedné ze skupin, které mám opravdu v oblibě. Tentokrát je to Within Temptation, veteráni s krátkou historií. Jakkoliv je to neuvěřitelné, tahle nizozemská skupina je tu s námi již přes dvanáct let, ale za tu dobu vydala poměrně málo vlastní hudby a jen pár šťastnějších písniček se dostalo až na takovou úroveň, aby je znala širá veřejnost mimo ty, kteří se metalovou či gothic hudbou zabývají. Kdo zná Angels, Memories a What Have You Done Now (s Keithem Caputem), nemusí znát nic jiného. A fakt, že Within Temptation umí vytvářet i opravdu tvrdý a uširvoucí metal nebo také jemné písničky keltského ražení, to už moc lidí neví.

S Within Temptation jsem se seznámila o něco dříve, než jsem jela na Masters of Rock. Jejich hudbu jsem mohla slyšet jako doprovod k několika videím, ať už jako ukázky k anime nebo jiné klipy. Její tajemnost a vysoký, jasný a bezchybný hlas zpěvačky Sharon Den Adel (překrásné jméno, pokud mohu soudit, mimochodem také její vlastní) mě doslova uchvátily. V té době jsem se spokojila se znalostí několika písniček, to ovšem neplatilo po návštěvě festivalu Masters of Rock 2008, kde jsem celou kapelu viděla naživo. Sharon nebyla tak rozjařená jako Tony ze Sonaty Arcticy, ale i tak dokázala udělat dojem. Ta poměrně malá osůbka (na tom velkém jevišti se to nedá odhadnout, ale vypadala menšího vzrůstu) dokázala ovládnout celé to obrovské jeivště a rozdovádět dvacetitisícový dav před sebou. Možná ale více než její výstup mě přece jen zaujala její hudba, narozdíl od Sonaty, kterou jsem zvolila skutečně hlavně kvůli kapele samotné.
Hudba Within Temptation je rozhodně o třídu umělečtějš než ta od Sonaty Arcticy, už jen proto, že kapela se snaží využívat i jiné nástroje než jen kytary, bicí a klavír. Mnohokrát uslyšíte nějaký druh flétny, spoustu zvoněčků a jiných cinkátek a také zvuky z přírody. Abych vám hudbu trochu přiblížila, seznámím vás s jejich alby.

Skupina debutovala v roce 1997 albem Enter, souborem jejich asi nejtvrdších písní (je všeobecně známé, že naprostá většina kapel postupně zjemňuje a uchyluje se trochu k "artu", aby sama sobě dokázala, že také něco umí a ne že jsou prostě tvrdí hoši/dámy). Tady můžete slyšet zpívat nejen Sharon, ale i jejich kytaristu Roberta Westerholta, který si očividně s bolavými hlasivkami hlavu nedělá, protože do svého "zpěvu" dává všechno a jeho hlas je pravděpodobně hlubší a mocnější než ten Poseidonův. Co se mého názoru týče, Enter patří mezi ta slabší alba, na skupině sice již v té době bylo znát, že něco umí, ale tak trochu svým talentem plýtvala, aby přesvědčila veřejnost, že hoši umí dostatečně dobře mlátit do kytar a trýznit své hlasivky. Po Enter přišel single The Dance, asi stejně tvrdý a nemilosrdný jako jeho předchůdce.
Po něm ale přišel obrovský zlom, skupina se na nějakou dobu rozešla, aby dokončila studia na vysoké škole, a když se zase sešla, šokovala veřejnost svým novým výtvorem - zbrusu novým albem Mother Earth, které povětšinou sestávalo z mírné keltské hudby stejně dobře použitelné jako ukolébavka pro nejmenší. Tohle album mám asi nejraději, je pozitivní, uklidní a naplní vás dobrou odpočinkovou náladou.
Další dvě alba, The Silent Force a The Heart of Everything (dvě nejznámější písničky, Angels a Memories, obě naleznete na The Silent Force), se snažila skloubit nějakým způsobem dohromady metal (takže zas o něco tvrdší hudbu) a umění, tedy nejen řev, kytary, bubny a nějaký ten synťák. Musím uznat, že se jim to docela povedlo, u veřejnosti si také získala největší oblibu a ani já si na ně nemohu nijak zvlášť stěžovat.
Jejich poslední album, Black Symphony, vydané letos, v roce 2008, jsem bohužel neměla tu možnost slyšet, ale nemyslím si, že by znamenalo příliš velkou změnu, alespoň podle toho, co hráli na Masters.

Abyste měli trochu představu, co tahle kapela hraje, hned v dalším příspěvku vám pošlu svoje nejoblíbenější písničky. ;)

Don't Bother None...

2008-12-12T15:11:00.007+01:00

Ahoj, mám zrovna chuť se trochu vykecat - nebo to možná není chuť ale potřeba dát světu vědět, že taky žiju. Zdravím všechny, kteří na mě, ať už v Praze, v Brně, v Řevnicích, Zdibech, Dolní Poustevně, Spojených Státech či kdekoliv jinde myslí, já na vás totiž taky myslím a to každým dnem.
Poslední dobou se u mě strašně střídají nálady, možná to bude tím, že na mě doléhá spousta věcí - noví lidé, nové prostředí, zkouškové období a škola jako taková, režim a systém, na který nejsem zvyklá, moje nové nasazení, kterým překvapuji sama sebe. Snad nikdy se mi ve škole nestalo, že by mi něco nešlo a já měla opravdu touhu to pokořit. V životě mimo ni mnohokrát, ale takhle nikdy. A teď objevuji něco úplně nového. Možná to bude přístupem kantorů, nejsem totiž zvyklá, že by ke mně lidé byli vstřícní, ale když náhodou něco nestihnu a myslím, že jsem něco ztratila, a pak se najednou objeví někdo, kdo řekne "hele, on to pochopí, když to vysvětlíš", a ono to vážně vyjde, mám chuť pokračovat dál. Zjistila jsem, že překvapivě hodně věcí má řešení, i když se tak zpočátku netváří. Začala jsem mít ráda školu, mít ráda učení, a to jsem si myslela, že to nebude možné. Ale je. Nedávám tomu sice přednost před jinými věcmi, ale už se netvářím tak kysele, když se náhodou musím odebrat do knihovny a najít si nějaké ty informace.

Věc, která mě trochu trápí, je uvědomění, že v životě opravdu nestihnu vše. Dnes jsem se byla podívat na několika blozích aktivních přispěvatelů na livejournalu a s úžasem jsem objevovala, jakých skvělých věcí jsou lidské mysli schopné a co všechno dokáží lidi udělat a sepsat. Opět jsem začala toužit po nějak zaměřeném blogu, něčem zajímavém, kvůli čemu sem budou lidé chodit, a vlastně až nyní jsem si uvědomila, že psát sama o sobě a o věcech, které mě obklopují a zajímají, vlastně není až tak úplně špatná věc. Dělala jsem to doteď, ale vždycky jsem se omezovala na určité věci a jiné jsem si upírala. A nyní nechápu, proč bych vlastně neměla žít bez zábran. Úžasné.
No abych tak trochu shrnula události dní předešlých, musím samozřejmě zmínit, co všechno pro mě tahle doba znamená. Jsem na vysoké škole a tak nějak tomu pořád nemohu uvěřit. Podruhé v životě prožívám něco, čemu se říká kulturní šok. Zvláštní na tom je, že taková reakce se nikdy nedostaví ihned. Vždycky to pár měsíců trvá, bylo tomu tak v Americe a je tomu tak i nyní. Kulturní šok je navíc dvojnásobný (a to byl v Americe taky), protože jsem se nedávno přestěhovala z kolejí Náměstí Míru (neblaze proslulých svojí rušnou atmosférou a spoustou zajímavých zjevů, které se na nich vyskytují) na privat v ulici Lidická. Mluvit budu spíše v pozitivech, protože privat je klidný a lidé jsou tu milí a vstřícní, takže ten "druhý" kulturní šok je pro mě vcelku dobrá věc. Konečně mě nebolívá hlava, už nemám takové problémy s vylučovací soustavou (táta říkal, že je to od ledvin, protože mi vyšetřoval nohu a v jejich reflexním bodě něco zaznamenal) a celkově jsem v lepším stavu.
Další pozitiva spočívají v úspěšném složení zkoušky z japonštiny a kolokvia z úvodu do aplikované biochemie. Zápočet z laboratorních cvičení už mám také skoro splněný, tzn. postup do dalšího semestru mi očividně nebude dělat příliš velké problémy. A když jdou věci dobře, dobře se daří a člověk získává motivaci. Já ji mám a jsem tomu ráda, takhle jsem se dlouho necítila.
Chci tím poděkovat několika lidem, kteří mi psychicky (a občas i fyzicky...;)) pomohli a díky nimž jsem to tu přežila a aklimatizovala jsem se, především Elien a Gladness, ty dvě pro mě byly asi největší podporou (Glad, buď poctěna, protože takhle na dálku mi pomoct se jinak asi nikomu jinému nepodařilo).

Nyní přichází období, kdy se budu zabývat tak povrchními věcmi jako jsou zkoušky a dostatek vědomostí, ale také se poslední dobou až neuvěřitelně zamýšlím nad lidmi kolem sebe. Zjistila jsem, že jsem najednou schopná se docela dobře bavit i s cizími lidmi a rychle si vytvářet přátele a pro mě poměrně příjemné prostředí, ale zároveň se jaksi odtahuji od lidí, kteří jsou mi bližší. Nevím, jestli se bojím příliš blízkých vztahů, přece jenom mám špatné zkušenosti, co se týče přátel, nejednou mě zradili, takže se možná podvědomě distancuji, ale vpravdě mi to ne tak docela vyhovuje a nejsem si jistá, co s tím mám vlastně dělat. Vždycky se bojím, že bych mohla někoho ztratit - nebo si to tak aspoň vykládám. Asi to má taky co do činění s neustálým kladením si otázek typu "co si teď po tom všem asi o mně myslí..." a podobně, ale nemůžu se zbavit strachu, že si takhle nikdy žádné opravdové kamarády nenajdu. Zvlášť se bojím - a jestli si to někdy přečte, o čemž pochybuji, ale stát se to může, tak se asi bude pořádně divit - o Elien, které se na jedné straně hodně přizpůsobuji, takže si myslím, že o ústupky tu moc nepůjde, ale na druhé straně od ní nikdy neslyším jediné slovo chvály na mou osobu a mívá ve zvyku se do mě hodně opírat a já nikdy nevím, jak moc vážně to myslí. A z nějakého důvodu jsem v její přítomnosti vždycky úplně nemožná... :'( (párkrát jsem byla náhodou v něčem lepší a vypadalo to, že mě v tu chvíli uškrtí). Mám Elien z mnoha důvodů ráda a doufám, že mi to přátelství s ní vydrží, ale taky se stále modlím, aby mě aspoň jednou v něčem uznala, jinak si opravdu budu připadat méněcenná a tenhle pocit nemám ráda. Mimochodem, Hintzu, tvoje tvrzení, že mám úžasný zadek, sice potěší, ale kdybys měl perfektní tělo, byl bys spokojený, kdyby sis neustále připadal naprosto vymaštěný? ;)

Zvláštní, že jsem nyní příliš nepsala o tom, co se mi přímo stalo, ale zas na druhou stranu je to docela zajímavá změna - zjišťuji, že najednou píšu úplně jinak, než jsem psala doteď, a tak trochu mě to i těší. Nevím, jak moc vtipně jsem psala dříve, vím, že zde jsem humor nezakomponovala vůbec, ale najednou mi to vůbec nevadí. Snad v mém textu najdete taky nějaké to kouzlo. ;)
Až se vám bude chtít, ozvěte se mi, budu šťastná. ;)
chill

Co je doma, to se počítá...

2008-09-17T23:57:00.003+02:00

Můj život právě prošel neuvěřitelným kulturním šokem. Od 13.9. bydlím na kolejích Masarykovy univerzity, v Brně na Náměstí míru. Abych to nějak uvedla, dostala jsem se sem autem díky mému vstřícnému a ochotnému taťkovi, který mi sám nabídl, že mě sem vezme. Jsem mu za to nadosmrti vděčná, protože sama bych to asi opravdu nezvládla. Měla jsem až neuvěřitelné množství věcí, které jsem ještě neuvěřitelnějším způsobem dokázala nasoukat do jedné velké tašky a jednoho batohu, tedy když nepočítám běžecké boty (nesmírně praktická věc, obzvlášť, když veškerá další obuv je durch promáčená a já už kromě nich nemám co nosit) a přezůvky domů...

Samozřejmě, že první velmi účinná věc, kterou jsem podnikla, bylo, že jsem tátovi nabídla (=vnutila) kafe, abych se mohla doma ještě trochu zdržet. Byla jsem v rozpacích, obzvlášť z toho, že se svým milovaným čtyřnohým mazlíčkem Šimonem jsem se léčila, když kolem krku měl trychtýř, aby si už nelízal packu, kterou si zranil, když tak šikovně přeskakoval náš plot (a kvůli němu jsem strávila asi dvě hodiny na kole a jak šílená jsem za tmy bez světel projížděla celé město. Když jsem konečně zahlédla v dálce velké černé chlupaté zvíře, pustila jsem se za ním. Až po chvíli jsem zjistila, že mi do očí kouká obrovský bernský salašnický pes - mimochodem, z toho kola jsem nedosáhla na zem, přesto mi koukal do očí - a čeká, co udělám. Kývla jsem na něj, slušně pozdravila a rychle se mu klidila z cesty), aby mohl pořádat po městě velké milostné orgie se svými chlupatými přítelkyněmi.
Odjet jsem ale musela, takže jsme po čase vyrazili, přičemž jsem nám vzala čtyři kousky koláče, aby táta mohl ochutnat mámin jablko-rybízový výtvor. Cesta proběhla v klidu, dálnice D1 byla výjimečně velmi dobře průjezdná a v Brně jsme byli za něco málo přes dvě hodiny. Dojeli jsme na náměstí Míru, jedno z nejkrásnějších míst v Brně, kde tátovi uklouzlo, že mi pomalu závidí moje současné bydliště. Vystála jsem si frontu na rezervaci, odložila věci do pokoje, seznámila se se svou spolubydlící a šli jsme s tátou na pizzu. Poslední dobou jsem si nějak navykla na obyčejnou Margheritu, ale tahle byla výjimečná. Byla na ní bazalka a měla tak obrovské listy, že překonaly veškeré moje představy. A byla strááášně dobrá. Každopádně táta pak odjel a odvezl s sebou nejen ty svoje, ale i ty moje kousky koláče. Nu což, to zas taková ztráta nebyla.
Horší bylo, když jsem se pak vrátila na koleje a zjistila, co všechno tu není v pořádku. První krok, který jsem podnikla, bylo povlékání postele. Už tam bylo cosi špatně - přikrývka totiž byla nesmírně tenoučká a hned první noc jsem na to doplatila. Nejzajímavější z celých kolejí byly ale umývárny a záchodky - tu jsou tu totiž společné pro chlapce i děvčata, sprchy nevyjímaje. Tudíž na nějakou stydlivost se může rovnou zapomenout. Buď budeš stydlivé prase nebo čistotný nestyda. ;) Nevadilo by mi to, kdyby ovšem záchodky nebyly v jednom kuse počurané, což je dost problém ve chvíli, kdy se člověku opravdu akutně chce na velkou... :(
Co se mých spolubydlících, Míši a Blanky týče, jsou docela v pohodě, i když jedna je opravdu velmi nespolečenská a ta druhá zase příliš, tak jsem zvědavá, jak to mezi nimi budu zvládat. Blanka přijela ve stejnou dobu jako já, tudíž jsem se s ní poměrně blízce seznámila a hned druhý den jsme obě zaměstnaly Elien, která nás společně se svým bratrem vzala do Kunštátu, odkud jsme vystoupili na Rudku a tam navštívili rozhlednu a jeskyni Blanických rytířů se sochami pana Stanislava Rolínka (den předtím nás Elien prováděla po Brně, jestli se tomu tak dá říkat, protože většinu věcí nám ukázala z vyhlídky a samozřejmě předpokládala, že si budu pamatovat, kde je moje škola, když jsem tam jednou byla na zápisu - mimochodem, už jsem vám říkala, že můj orientační smysl je přibližně ekvivalentní orientačnímu smyslu netopýra v místnosti beze stěn?). Ta největší, socha T.G.Masaryka, nacházející se venku byla bohužel zničena fašisty, zbyly z ní jen nohy na podstavci, takže o to nejzajímavější návštěvníci přišli. Čekala na nás ale Sněhurka a sedm trpaslíků, jakási kuriozita, absolutně se nehodící k celému zbytku Rudky.
Po Rudce jsme se vydali na procházku lesem, kde Blanka našla tři krásné hříbky. Jinak mi jí chvílemi bylo líto, chtě nechtě nám totiž s Elien diskuse neustále sjížděla k Japonsku a věcem s ním spojeným, případně k počítačům, takže se Blanka příliš nechytala. Když jsme se okružní cestou vrátili zpátky do Kunštátu, navštívili jsme tamější cukrárnu s vynikajícími a super levnými pochoutkami. Podezírám Elien a jejího bratra, že tak trochu úmyslně nestihli včas odchytit autobus, takže jsme ještě šli navštívit místní zámek (s moc pěkným výhledem, mimochodem) a usadili se do restaurace, kde si Elien se svým bratrem objednali čaj, který jim přinesli až asi za tři čtvrtě hodiny, takže jsme to tak tak stihli na další autobus.

A pak přišla škola. Nárazově, rychle a chaoticky. Až mě vyděsilo, jaké množství lidí se nasoukalo do posluchárny na přednášku z anorganické chemie. Tam se nic moc nedělo, spíš nám lektor vyložil jakýsi úvod a při té příležitosti zjistil, že do místnosti zatéká. Dvě hodiny poté jsem měla mít seminář z téhož předmětu na kampusu školy, který byl neuvěřitelně daleko od všeho ostatního, tudíž jsem samozřejmě musela chytit dopravní špičku a dojet až chvíli po začátku, přičemž jsem se tam nevyznala a bloudila jsem. Proklínala jsem přitom počasí, mohlo být maximálně 8 stupňů, spíš méně. V botech jsem měla mokro, byla mi strašná zima a nevěděla jsem, kam jít. Asi necelých 10 minut před skončením semináře jsem dorazila, alespoň se mi tedy započítala prezence a tak nějak jsem si udělala obrázek, co se asi probíralo. Naštěstí nic těžkého, jen nějaké jednodušší názvosloví. Poslední předmět toho dne byla přednáška z obecné chemie, kde milý pan lektor přednášel více o červené Karkulce než o chemii. Neustále nám ukazoval nějaké pofiderní obrázky a překlikával stránky, takže jsme z výkladu příliš neměli a i kdyby, asi by nám to k ničemu nebylo. Alespoň jsem odtušila, který předmět bych si asi tak mohla odpustit. ;) Přednáška bohužel trvala až do osmi, takže na kolej jsem se vrátila úplně vyčerpaná a sotva jsem se dovedla nějak zorganizovat, převléknout se a padnout do postele.
Druhý den jsem začala čtyřhodinovým laboratorním cvičením, opět jen úvodem, takže jsme si ukazovali, jak se s čím zachází (byla jsem tam jediná, kdo v životě neměl laborky z chemie, tak si představte, jak mi asi bylo...). Je to snad jediný předmět, který nás vyučuje žena, mimochodem velmi milá profesorka. Má tam taky pomocného laboranta a mimochodem... je to docela fešák... O:-)
Tam nám bylo řečeno, že si máme pořídit spoustu věcí včetně pláště, rukavic a zápalek. Za ten příšerný kus sešitého bílého plátna jsem vyhodila víc jak 300 Kč!!! Mít víc času, tak je výhodnější si ho sama ušít.
Další měla být hodinová přednáška Úvod do matematiky, velmi vtipně nám ale bylo oznámeno, že přednáška je vlastně dvouhodinová, takže místo do šesti budu mít do sedmi do večera s tím, že jsem si navíc ještě musela zapsat dvě hodiny cvičení, což mi udělalo nesmírnou radost. V pátek se holt bude vstávat na osmou, vynikající. Sám profesor na matematiku byl mladší, tak trochu (hodně) bez autority, takže jediné jeho štěstí bylo, že učil na vysoké a ne na střední. Kupodivu jsem ale celý jeho výklad pochopila - probírali jsme limity a zatím jsem na nich nic složitého nenašla.
Dnes, ve středu, jsem se probudila docela čerstvá a nastoupila na druhou přednášku obecné chemie. Došla jsem ke zjištění, že takové fotony jsou i tam, kde by je málokdo čekal, a že spousta věcí ve skutečnosti neexistuje, i když si třeba myslíme, že existují. Bohužel jsem ale pochopila jen první polovinu výkladu (většina nepochopila ani to, takže jsem na tom snad ještě docela dobře...) a pak už jsem se příliš nechytala. Výpisky jsem si sice dělala, ale hned nato jsem je půjčila kamarádce, která si je nedělala, takže doufám, že se mi ještě vrátí.
Fyzika už proběhla v pohodě - nejprve seminář, kde jsme dělali především jednodušší matematické úkony (ok, opravdu se budu muset naučit derivovat a integrovat, což mě sice netěší, ale zřejmě nemám ne výběr...), pak přednášku, která mě ze všech předmětů nadchla nejvíce, protože lektor si ji nesmírně užíval a sálala z něj láska k jeho oboru, což není zas tak častý jev. Takhle by měla vypadat výuka.
Mezitím jsem si taky vyzvedla ISIC kartu, dodala kredit na nějaké obědy a hned si jeden objednala a taky jsem si koupila šalinkartu. Kdybyste nevěděli, šalinkarta je po brněnsku tramvajenka, ovšem to Brňáci neříkají. Tomuhle slovu se smějí dokonce i lidé z Olomouce, kteří sice říkají tramvajím šaliny, ale slovo šalinkarta je jim cizí. Nu, alespoň jsem se pak s Blankou pobavila, když jsem přemýšlela, jak se nahackovat do stránek brněnského dopravního podniku a přepsat jim každé slovo "tramvaj" na "šalina", aby se pak mohl někdo zasmát.

Úplně naposled jsme navštívily s Elien poněkud nevybavenou čajovnu její kamarádky, zasmály se několika Japoncům a Korejcům a pobavily se s jejími kamarádkami. Teď jen nadějně očekávám sobotní sraz v Elienině hospodě a doufám, že můj život v Brně bude směřovat k lepšímu. Mimochodem, není nic horšího než začít školní rok v tak pekelně mrazivém počasí, které uspává a snižuje vaši pozornost!!! Grrrrrrrrrr!!!

Bojíte se, že se píchnete?

2008-09-11T19:42:00.003+02:00

Pííích, tady to máte! Abyste věděli, tenhle článek píšu, protože se nudím. Taky proto, že mám ráda své věci a nerada se jich zbavuji. A tady najdete pár tipů, jak si své věci udržet co nejdéle. A o co konkrétně jde?
Budu se věnovat oblečení. Oblečení je důležitá věc. Lidé dají na to, aby byli v teple, ale leckdy mnohem více na to, aby vypadali stylově. Roztrhaly se vám kalhoty, máte je rádi, ale stále chcete vypadat stylově? Řešení je celá řada!

Kalhoty
Pokud nosíte kalhoty dlouhé a sahají vám téměř na zem, je v podstatě jisté, že konce nohavic se časem ošoupají, zešednou, ztvrdnou a nakonec se začnou trhat či rozpadat. V takovém případě si zkrátka z dlouhých kalhot udělejte krátké. Existuje několik způsobů.
1) Můžete kalhoty zkrátit jen o kousek a udělat si tříčtvrťáky. Dobře si změřte, jak je sestříháváte, aby na všech stranách byly stejné. Pak jednoduše ohněte zastřižené konce směrem dovnitř a prošijte. Prošít se dají několika způsoby. Můžete je prošít tak, aby vypadaly jako obyčejné tříčtvrťáky, v tom případě si ale musíte dávat pozor na steh, způsob, jak kalhoty prošijete, a to, aby stehy byly pokud možno rovnoměrně. Pak je asi praktičtější využít šicího stroje.
2) Poněkud zajímavější způsob je vyrobit si Aladinovy tříčtvrťáky. Takové kalhoty pak dělají jakýsi pytlovitý efekt, který může ale ve výsledku vypadat velmi dobře. stačí, když jsou kalhoty volnější a na konec dáte gumičku, která stáhne okraj okolo vaší nohy. Změřte si gumičku ještě předtím, než začnete šít, a dejte si záležet, aby i nenatažená seděla přesně kolem vaší nohy, v žádném případě vás nesmí tlačit! Šev pak je o trochu jednodušší, stačí použít jen velmi jednoduchý jednořadový steh, abyste udrželi gumičku tam, kde má být. Pro lepší efekt se dá nějaká ta gumička našít i na kraj každé nohavice, kalhoty pak budou okolo nohou volnější. Vzhledem k náročnosti to ale začátečníkům v této oblasti silně nedoporučuji.
3) Třetí způsob je asi ten nejjednodušší, zkrátka kalhoty sestříháte a neprošijete vůbec. I s tím se dá ale slušně vyhrát, nemusíte je jednoduše zkrátit. Zkuste si třeba na konci udělat stylové cáry, které vám povlají okolo nohou. Případně si můžete kalhoty rozpárat a nechat z nich čouhat hromady dlouhých nití, ani to nevypadá úplně špatně.
4) Pokud jde o džíny, můžete si kalhoty zabrat na druhou stranu tak, aby vypadaly jako přeložené. Vypadají pak skvěle! Nezapomeňte ale, že ať je zabíráte na kteroukoliv stranu, prošívat musíte stále zevnitř, aby šev byl co nejméně vidět. Pokud chcete, aby vidět byl, můžete to zkusit zvenčí, pak ale doporučuji vyzkoušet si to nejprve na něčem jiném (pokud možno z toho samého materiálu), abyste se ujistili, že váš šev vypadá dobře.
4) Úplně stejně, jako jste si vyrobili tříčtvrťáky, můžete si vyrobit i krátké šortky, ujistěte se ale, že i když si kalhoty ustříhnete a zaberete, nebudou vás škrtit.

Kalhoty mohou být třeba také prodřené na rozkroku. I taková situace se ale dá řešit, a to starou dobrou záplatou. Záplaty nemusí vždycky vypadat špatně, dokonce se záplatované kalhoty i prodávají. V tomto případě je ale vhodná záplata zcela jiné barvy než samotné kalhoty, můžete třeba na tmavou džínovinu dát středně tmavou hnědou kůži, takové kalhoty vypadjí velmi dobře. Výhodou je, že když děláte záplatu, nemusíte nic prostříhávat nebo párat, zkrátka záplatu našijete na povrch. Bohužel je ale nutné si dát pozor, jak vypadá váš steh, protože švy jsou vidět a aby kalhoty působily dostatečně esteticky, musí švy taky trochu vypadat k světu. Střih je také trochu složitější, nejlepší je vyzkoušet si látku sám na sobě, když mám zrovna oblečené kalhoty, které se chytám použít. Látky si vezmu dostatečný kus, ozkouším ji tak, aby přesně seděla i na přeložené a pomačkané části a namaluji si (případně si od někoho nechám namalovat) jakýsi obrys oblasti, kterou vystříhnu a použiji. Budete muset na každou nohavici ustříhnout jeden kus a pak je sešít dohromady. A pozor, zatímco švy okolo záplaty budou vidět, švy na záplatě být vidět nesmí, tudíž sešitý kousek přikládejte na kalhoty švem dolů! A pokud by se vám zdálo, že vaše nová ozdoba je příliš nápadná, můžete si přišít záplaty ještě jinam. Výsledný efekt by ve zjednodušené verzi mohl vypadat třeba takhle (za kvalitu se omlouvám).

Ponožky
Myslíte si, že s děravými ponožkami se nedá nic dělat? Omyl, i ponožky mohou být stylové. Některým z vás může chození v ponožkách a v sandálech vadit, jiní ho preferují, protože se jim nohy lepí k botám a je jim to nepříjemné. Pro takové lidi, a pak pro ty, kteří třeba nenosí boty na doma, mohou být stylové ponožky bez špičky pěkným módním doplňkem. Ponožky s děravými palci zkrátka prostřihnete tak, aby vám byly vidět konečky prstů. Prostřižené kraje ponožek pak nadvakrát přeložíte směrem ven a zevnitř prošijete. Pokud máte prodřené paty, postup je o něco těžší, paty musíte prostřihnout hezky, aby na nich nebyly zuby, případně je jen maličko přeložit směrem dovnitř a udělat šev na okraji, aby měl zároveň i ozdobnou funkci. Abych to upřesnila, máte tu k tomu nákres (ehm, za jeho kvalitu se opět omlouvám... 8-DDD), samozřejmě ale nemusíte na jednu ponožku aplikovat obě úpravy, jak je to tam. Klik.

Triko
Trika jsou ošemetná věc, Vzhledem k tomu, že se většinou dělají z bavlny či z pružnějších materiálů, špatně se s nimi pracuje. Pokud ale tuhle zábranu dokážete obejít, můžete si opět hrát se starými triky. Kromě toho, že se dá staré triko použít jako hadr na utírání prachu, mu v případě nouze můžete ustříhnout rukávy (pokud se švy mezi trikem a rukávy pářou tak, že vám přijde, že už to spravit nepůjde...) a udělat stejnou věc jako s nohavicemi od kalhot, tudíž nechat triko roztrhané, ale stylově, části rukávů u dlouhorukávých trik (pokud se rozpadají či pářou rukávy), které se dají prošít a to jakoukoliv z metod uvedených nahoře (přeložit dovnitř i ven, udělat pytlovité rukávy či dokonce prošít tak, aby švy byly vidět na krajích rukávů, případně nechat na cáry nebo s vyčuhujícími nitěmi) či ustříhnout spodek a udělat si kratší letní triko. V tom případě můžeme opět docílit obyčejného efektu tím, že triko přeložíme dovnitř a prošijeme, nebo můžeme nechat triko na cáry či s vyčuhujícími nitěmi. Pak se nám ale nabízí další možnosti jako třeba navěšet na ony cáry či nitě drobné korálky (pěkně vypadají dřevěné) nebo zaplést nitky do copánků či jiných pletenců a do nich pak vložit po několika barevných bavlnkách. Stejně tak se dá měnit i celý styl trika - ustřihněte rukávy a kraje nezašívejte, dole triko nechte na cáry a navěšte na něj korálky, k tomu si pořiďte pěknou sponu a kus látky o barvě, která s trikem bude dobře ladit, z té si udělejte proužek, který na krajích prošijete, sponu dejte doprostřed a konce zašijte ke švům po stranách a máte pěkné triko na divoko i s páskem. Výsledek vypadá asi takto (korálky si musíte domyslet, s těmi se mi vážně nechtělo babrat...).

Nakonec bych snad jen chtěla dodat, abyste nevyhazovali žádné kusy látky, co doma najdete - vždycky se mohou hodit. Pokud najdete chvilku času a trochu trpělivosti a zkusíte si to, poznáte, že za ten výsledek to rozhodně stojí. Navíc je takový způsob do jisté míry značná úspora peněz, takže se snažte. ;) A pamatujte, pokud budete mít své staré věci rádi, budou mít rády i ony vás. ;)

Dračí doupě - Dungeons&Dragons

2008-09-10T11:27:00.009+02:00

Rok 2000 se nesl v rytmu mnoha událostí. Pro některé znamenal pouze přelom tisíciletí, někteří hlásali zprávy o konci světa a někteří o něm točili filmy. Mezi ty nejznámější patří proslulé Dračí doupě - film nesoucí název té snad nejrozšířenější hry celého světa, hry, kterou se inspirovalo zčásti snad každé pořádné RPG. Lidé na toto dílo čekali s nadšením a plní nadějí, pro mnohé ale film představoval skutečné zklamání. Jak je možné, že film s tak velkým názvem měl tak malý ohlas? Něco nebylo v pořádku. Po napjatém očekávání na velkofilm, který měl odstartovat éru těch opravdu velkých velkofilmů (a místo něj ji odstartoval Pán Prstenů, který vyšel o rok později) a dobýt plátna po celém světě, toto dílo prošumělo kiny a bylo pryč stejně rychle, jako se do nich dostalo. Ani pes po něm neštěkl. Otázkou zůstává - je Dračí doupě skutečně film tak nepovedený, aby si to zasloužil?

Izmerská říše se rozpadá. Mladá císařovna Savina, která jí vládne, zůstává nepochopena a je pravděpodobně jediná z celého císařství, kdo si uvědomuje, že v zemi panuje strach a nespravedlnost. Projevuje se tu klasické rozdělení na šlechtu a nižší vrstvy, kde rozdíly mezi vrstvami jsou propastné a leckdy pronásledují člověka celý jeho život. Ve vyšších vrstvách stojí mágové a radní, z nichž jeden druhému na slovo nevěří. Jediné, co je váže dohromady, je strach z těch ostatních. Tak trochu mimo císařství stojí národy trpaslíků a elfů, věčných rivalů, kteří ale nic nemyslí ve zlém. A v takovém státě žijí Ridley a Snails, mladí zloději, kteří nechtějí nic jiného než zajímavý život plný peněz a pěkných děvčat. V den, kdy se nejvyšší radní a také nejzákeřnější hlava v celém státě, Profion, rozhodne konečně jednat proti císařovně, zavládne v hlavním městě zmatek. Milí zloději se rozhodnou využít této chvíle k tomu, aby se vloupali do magické knihovny a ukořistili, co jim přijde pod ruku. Chytí je ale místní čarodějka, Marina, která je však sama nucena uniknout před temnou magií Profionova věrného posluhovače, Damodara. Cestou se k nim přidá ještě trpaslík Elwood (ať mi autor toho jména odpustí, ale tohle je na trpaslíka opravdu nevhodné...), věčně nerudný ale poměrně dobromyslný společník, který jim do začátku tak trochu náhodou zachránil život. Skupina začne pátrat po způsobu, jak se zbavit Profiona a dát císařovně volnou ruku. Císařovna ovládá zlaté draky pomocí žezla. Existuje však ještě jedno žezlo, pomocí něhož se dají ovládat draci rudí. Jenže cesta k žezlu je zapeklitá. Nejprve se musí dostat k dračímu oku, které je klíčem k odhalení místa, kde se žezlo nachází...

Poměrně tuctový a neoriginální příběh není to, co bych měla na filmu Dračí doupě kritizovat. Příběh byl stvořen fanoušky fantasy, kteří hráli původní hru. Vytvořili ho tedy ti, kteří na film tak napjatě čekali. Každý neoriginální příběh se ale dá zpracovat tak, aby byl přinejmenším líbivý. Jenže Dračí doupě má v tomhle obrovskou nevýhodu. Tvůrci z produkce New Line Cinema, mimochodem téže produkce, která dala vzniknout filmové trilogii Pán Prstenů, se snažili diváka ohromit efekty, které použili. Bohužel právě procházeli obdobím, kdy vývoj počítačových efektů dosahoval vrcholu, ale snaha o realističnost byla teprv v počátcích svého rozvoje. Dračí doupě je tedy hned od prvního okamžiku naprostým ztělesněním efektů a bohužel tak dokáže odradit mnoho diváků. Co si budeme namlouvat, první dojem je zkrátka otřesný. Záběry tak rychlé a drastické, že se člověku zdají neskutečné, pohyby bájných zvířat tak trochu bizarní, krev tak jasná, že zrcadlo by závidělo odrazu, který vrhá. A něco jako hustota tvůrcům asi taky moc neřeklo, protože ta krev stékala asi tak, jak bych si představila, že stéká voda.
Zhodnotím-li hudbu, bohužel se opět nevyhnu kritice. Hudba je krásná a mocná, to ano, ale jestli už máte stažené soundtracky z velkofilmů typu Hvězdné války nebo Pán prstenů, klidně si tento můžete odpustit, je totiž téměř identická.

Co se konceptu postav týče, to už je o něco lepší. Pomineme-li trpaslíka Elwooda, který se povedl snad jen vzhledem a víceméně neměl v příběhu vůbec žádnou roli, jsou postavy poměrně pěkně a pestře zpracované. Charaktery jsou, pravda, trošku cliché, nicméně docela příjemně dynamické a rozmanité. V roli hlavního záporáka Profiona se předvedl Jeremy Irons, který měl pravděpodobně přilákat diváky už jen svým jménem, mnohem více jak on ale vynikla tak trochu tragická postava jeho posluhovače Damodara (Bruce Payne). Stejně tak spíše než císařovna, kterou ztvárnila Thora Birch, zaujala moji pozornost její elfí stopařka Norda (Kristen Wilson), té patří můj obdiv, protože jestli jsem si nějak představovala elfy, je to přesně takhle. ;) Samotný hlavní hrdina (Justin Whalin) byl také pěkně ztvárněný, jeho zlodějský duch se čas od času projevil, ale přitom vynikla jeho charakternost a ohleduplnost. Stejně tak mohl divákům učarovat i jeho nejlepší přítel Snails (Marlon Wayans), tak trochu nemehlo, ale také duchaplný zloděj.
Jedna věc se mi na samotném příběhu a jeho vývoji velmi líbila. Je to fakt, že příběh hlavní hrdiny nijak nešetří, naopak utrpí velmi tvrdou ztrátu. Stejně tak hlavní hrdina sice dokáže mnoho věcí, ale ze všech možných úhlů pohledu jsou to věci, které by člověk byl schopen dokázat. Jedinou jeho výhodou je, že je schopen zachovat chladnou hlavu ve špatných situacích, nicméně to je součást zlodějského povolání. Řekněme spíše, že měl povětšinou štěstí, takže situací, kdy by sám hrdina zmlátil stovku obrněných vojáků, se ve filmu opravdu nedočkáte.
Další dobrou vlastností je, že příběh si skutečně na nic nehraje. Žádné zbytečně složité zápletky, žádné pofiderní náhody, kde hlavní hrdina je bratranec hlavního záporáka a nakonec se zjistí, že záporák všechno vlastně myslel dobře a že milenka hlavního hrdiny, kterou náhodou potkal, je jeho bývalá manželka, nic takového. Prostě jednoduchý příběh o tom, jak několik lidí mělo náhodou štěstí v neštěstí.
O něco horší je to s koncem, autoři očividně nevěděli, jak příběh efektivně zakončit, zvolili tedy metodu poněkud diskutabilní, nad kterou člověku zůstává rozum stát. Řekněme, že z konce opravdu není znát záměr tvůrců příběhu, takže to, jak vlastně hlavní hrdinové dopadli, se jen těžko dozvíte. Abych konci dala alespoň nějakou tvář, musím si připustit, že o životě sami lidé vědí málo a to, kam je jejich cesta dovede, nemůže nikdo říct. A právě takovou nejistotu vám dá konec.

Nyní je tu otázka - je tedy Dračí doupě skutečně takový propadák, za jaký jej lidi označili? Můžeme ho vidět z několika perspektiv. Vezměte si film, který zničehonic vznikne a dostane se do kin, jakousi pohádku, poměrně líbivě zpracovanou s docela milým příběhem, ale samozřejmě i se svými chybami. V takovém případě Můžete očekávat i docela spokojeného diváka, jednalo se tedy o diváka, který se přišel do kina pobavit a ne hodnotit.
Pak tu máme perspektivu druhou, a to film, na který čekají miliony lidí. Čekají na něj proto, že nese přeslavné jméno a slibuje velké věci. Divák, který půjde na takový film, bude jednoznačně hodnotit a bude koukat na detaily. Pro takového diváka se Dračí doupě musí na 99% stát předmětem velmi ostré a neúprosné kritiky.
Pokud jde o mě samotnou, řadila bych film do té lepší skupiny. Drači doupě byla původně hra. To, že někteří lidé měli dostatek fantazie, aby z ní udělali nový svět s novými rozměry, je věc jedna. To, že film vznikl podle čistého RPG je věc jiná. Vzniknul podle herních situací, podle mýtických postav, které už dávno existovaly a lidé je jen použili do svých fantazií. V tom směru je Dračí doupě v podstatě velmi omezené, proto jsem musela ocenit alespoň snahu tvůrců a velmi pěkné herecké výkony. Má kritika patří jen jedinému prvku, a to přehnaným počítačovým efektům. Pán Prstenů vznikl v téže produkci, jen o rok později. Počítačové efekty v něm byly použity v mnohem větší míře, ale někdo si dal záležet, aby to nebylo příliš poznat. Tak je to podle mě správně a ve chvíli, kdy tohle tvůrci nedokáží, myslím, že je na místě držet se více při zemi a udělat svět, který nebude tolik efektů potřebovat. Navzdory lidským požadavkům a očekáváním si myslím, že takový svět uspokojí diváka mnohem více než svět v počítači.

Čaroprávnost

2008-09-09T22:10:00.001+02:00

Hory Beraní hlavy jsou místo velmi divoké, kde od domku k domku můžete ujít i míle. Tyto hory se nachází na Zeměploše - plošině nesené čtyřmi slony na hřbetě Velké A’Tuin, želvy, která si kráčí vesmírem a drobné všední starosti ji nedokáží ochromit. V Horách Beraní hlavy, ve vesničce nazvané Kyselá Prdel (ano, nováčci do světa Zeměplochy, čtete správně. Je to opravdu Kyselá Prdel) žije kovář jménem Kovář, tedy Gordo Kovář. Gordo Kovář je osmý syn a to už něco znamená - přece jenom, ne každý má osm synů. Jenže Gordo Kovář také právě zplodil osmé dítě, a to znamená ještě víc. Osmý syn osmého syna se totiž stává mágem. Proč zrovna osmý? Osmička má velmi mocné účinky. Stačí to číslo vyslovit a cítíte z něj magii. Osmá je barva kouzel, oktarínová, osm stran mají magické značky, osm rozměrů prostor vyplněný magií a osm synů osmý syn, který zplodil mága. Pokud jste o tom ještě neslyšeli, Číňané v osmičku věří a tvrdí, že je to šťastné číslo. Od té doby, co existují rodná čísla, identifikační čísla a podobné záležitosti, Číňané si je pečlivě kontrolují a počítají v nich osmičky. Čím více osmiček máte v rodném čísle, tím šťastnější jste člověk. A co se teprve stane, pokud jich tam máte osm?

Vraťme se ale k našemu panu kováři. V den narození jeho osmého potomka k němu domů dorazil mág na sklonku svého života, Kšaft. Mágové mají ve zvyku těsně před svou smrtí předat hůl jinému mágovi na úsvitu života (což mě například dovádí k otázce, kde se vzal první mág a první magická hůl, ovšem žijme za předpokladu, že Zeměplocha a Velká A’Tuin jsou tu odnepaměti), proto Kšaft předal svoji hůl osmému potomkovi Gorda Kováře. Jenže co se nestalo!
Onen osmý potomek byla dcera. V celé širé a dlouhé historii Zeměplochy nikdo jakživ neslyšel o mágovi-ženě. Ženy s magií byly zásadně čarodějky - neměly hole, létaly na košťatech, používaly bylinky a zapůjčení a jejich magickým číslem byla trojka. Jenže hůl byla definitivně předána a Eskarina Kovářová se stala první (a možná i poslední) mágyní Zeměplochy. Bábi Zlopočasná, místní čarodějka, se ale rozhodla vychovat Eskarinu po způsobu čarodějek. Začala ji učit bylinkářství a jednoduchým kouzlům a trikům. Eskarina, výjimečně nadaná na magii, ale o drobnosti, teoretické znalosti a znalost bylinkářství nejevila žádný zájem. Jediné, co ji zajímalo, byla magie - ta mocná magie, ta, pomocí které může něco ovládat, hýbat světem. Bábi Zlopočasná, která se rozhodla nechat Esk, ať se sama naučí ze svých omylů, ji tedy začala učit zapůjčení. Esk postupovala neobyčejně rychle - dokázala si poddat mysl téměř jakéhokoliv zvířete, jenže díky její netrpělivosti se jí to jednoho dne pěkně vymklo z rukou. Bylo tedy na Bábi Zlopočasné, aby jí pomohla.
Nevděčná Esk se ale nakonec sama vydala do města Ankh-Morporku na slavnou Neviditelnou univerzitu a rozhodla se připojit se k mágům. Bylo tu ale několik problémů - mágové ji u sebe nechtěli, ona neměla kde přespat a zkrátka se dostala do pěkného maléru. Dříve, než se stačilo něco doopravdy stát, Bábi Zlopočasná ji z té šlamastiky vytáhla a Esk na univerzitě zajistila místo služebné. To sice nebyla příliš vděčná práce, Esk si ale nezoufala, vždyť měla svoji hůl a práce jí šla od ruky jedna báseň. Ve volném čase chodila studovat do knihovny či poslouchat magické přednášky. Jenže čím víc Esk kouzlila, tím nepokojnější byla magie. Do toho se přidal ještě Simon, neobyčejně nadaný mág-student, který měl schopnost sám vytvářet kouzla. Neviditelná univerzita rostoucí nepokoje vnímala, ale nebyla schopná s nimi nic dělat. Magie Esk a Simona hrozila tím, že otevře brány na místa, o kterých by ani mág raději nebyl slyšel...

Máme tu již třetí knihu ze Zeměplochy a poprvé nevypráví o našem neschopném mágovi Mrakoplašovi. Náš rozhled po Zeměploše se tedy rozrůstá - poznáváme jiné kraje a s nimi i jiné mravy. Kdybych měla jedním slovem charakterizovat tuhle knihu, řekla bych, že je tichá. Nevím, proč a jak mě to napadlo, ale prostě se to na ni hodí. Ostatní knihy jaksi vyzařují, téměř křičí příběhem a informace, které obsahují, jako by se z nich snažily dostat. Každý správný čtenář ví, že každá kniha žije vlastním životem, ale pokud mi Mort a Stráže! Stráže! připadaly hlasité, Čaroprávnost je rozhodně tichá. Její děj se ubírá velmi pozvolna a trvá velmi dlouho, než přijde to správné napětí. Mezi knihami Terryho Pratchetta bych tuto pojala jako o něco klasičtější fantasy. Má tu svoji vážnost, pomaloučku polehoučku se rozvíjející příběh a vyvrcholení děje označuje poměrně jasně zřetelná kolmice na naši pomyslnou časovou osu. Na kvalitě jí to neubírá, samozřejmě. Někteří lidé budou preferovat právě tenhle styl psaní před tím nadneseným humoristickým stylem v rytmu parodie či velmi něžně podané ironie. Já spíše naopak - mezi tituly, které Terry Pratchett vydal, tento se mi zdál nejslabší. To samozřejmě ještě stále nevyvrací fakt, že se mi zdá lepší než naprostá většina dnes psaných běžných fantasy. Zastáncům klasické fantasy bych doporučila, aby si Čaroprávnost přečetli ze Zeměplochy jako první. Lidem, kteří chtějí poznat Pratchetta, Čaroprávnost nedoporučuji, tedy ne jako první. Lidem, kteří si prostě chtějí něco přečíst - rozhodně to stojí za to. I tady se najde pár momentů, které jsou opravdu výjimečně vtipné (např. popis toho, jak povolání loupežníka je velmi náročné, ale přesto tradiční - obávám se bohužel, že nemohu citovat, protože tahle knížka zřejmě spočívá v rukou té šťastné osoby, které to mamka zrovna půjčila), a i tady budete ke konci opravdu napjatí.
Jen jednu nedořešenost bych možná zmínila - i když Pratchett v mnohých dalších knihách píše o Neviditelné univerzitě i o čarodějkách, Esk už se nikdy nikde neobjeví. Co se s ní stalo pak, to nikdo neví. Možná se záhadně proměnila v Magrátu či Anežku Nulíčkovou nebo ji raději doplnila jejím alteregem - Perditou. I přesto vám ale přeji příjemné čtení.

Lehké Fantastično

2008-09-09T22:05:00.001+02:00

Velká A’Tuin je jediný tvor v celém širém vesmíru, který ví, kam jde. Bohužel, protože ošklivé zlověstné rudé hvězdy si takové věci rozhodně neuvědomují. Velká A’Tuin si asi naopak neuvědomuje, jak jsou takové zlověstné rudé hvězdy ošklivé. Jak jistě všichni víte, všeho moc škodí. Příliš velké množství magie na jednom místě také škodí. Příliš velké množství magie v jedné hvězdě je katastrofa, která by mohla zničit svět. Samozřejmě, jako v každém jiném případě, na tuto katastrofu existuje protilátka v podobě osmi mocných zaklínadel, která by teoreticky vzato mohla být umístěna v jedné jediné knize - Oktávu, zanechaném po Stvořiteli. Problém ale je, že při jedné velmi nešťastné příhodě se jedno z těch zaklínadel náhodou dostalo do hlavy jakéhosi velmi neschopného mága. Ono neschopného možná není tak úplně to správné slovo, řekněme ale, že popis Mrakoplašovy neschopnosti by průměrnému filosofovi či řečníkovi dal práce na tři roky, přičemž po té doslova vyčerpávající odpovědi by se dotyčný filosof či řečník rozhodl odejít do penze a ještě by po osobě, která tento popis požadovala, žádal odškodné.

Inu, Mrakoplaš měl ve své hlavě sice mnohem víc magie než jakýkoliv průměrný mág, rozdíl mezi Mrakoplašem a obyčejným mágem ale spočíval v tom, že narozdíl od Mrakoplaše se ostatním mágům jejich zaklínadla nebouřila v hlavě ve chvíli, kdy je něco ohrožovalo. Ono Zaklínadlo mělo skutečně neúprosnou touhu býti vyřčeno, jeho nositel měl ale to štěstí, že mu stále ještě zbýval alespoň kousek toho zdravého vědomí, které v běžných chvílích Zaklínadlo potlačovalo. Bohužel ale potlačovalo i veškeré pokusy o produkci jiné magie či o složitější myšlenkové pochody.
Máme tedy knihu a jedno Zaklínadlo mimo ni. Otázkou zůstává, jak to udělat, aby se mohla vyřknout všechna najednou? Jak to udělat, aby zase byla všechna pohromadě? Radikály napadne jediné řešení - zabít Mrakoplaše. Ono se to lehko řekne, zabít Mrakoplaše, jenže dokonce ani sám Smrť už se nevyzná v tom, kdy Mrakoplaš skutečně umře. On měl vlastně umřít již mnohokrát, jenže vždycky se stala nějaká malá nehoda...
Jde o to, že Zaklínadlo má v ohrožení tendenci se vyřknout. Nepřejte si vědět, co se stane, pokud se některé ze Zaklínadel Oktáva vyřkne samo, nedejbože pokud se jich vyřkne několik, ale ne všechna. Nepřejí si to vědět ani mágové a to už je co říct. Mrakoplaš si to nepřeje vědět ze všech nejvíc.
Jenže na té straně, kterou my lidově označujeme jako stranu zlou, se vždycky najde někdo, kdo začne spřádat velmi složité a zapeklité plány, jak všechny ty komplikace obejít a na něčem vydělat. Ankh-Morpork, proslulé dvojměstí při břehu řeky Ankhu, která slouží mnohoúčelově stejně jako zásobárna vody a čistící prostředek, tak i jako odpadová stoka, má takových lidí rozhodně dostatek.
Jenže takoví lidé sice mohou být mocní mágové a bůhvíco ještě, málokdo si ale troufne na mocné Zaklínadlo v kombinaci se Zavazadlem z Myslícího hruškovníku, které má vyvinutý neobyčejný ochranný komplex vůči svému pánovi a všem v jeho přízni, a s přeslavným barbarem Cohenem, který sice má pořád jen diamantové zuby, ale čepel jeho meče je stejně ostrá jako dobře použité zaklínadlo. Je tedy jen na Mrakoplašovi a jeho přátelích, aby se se strašlivou rudou hvězdou vypořádal a zachránil svět.

Lehké fantastično je druhou knihou v sérii Úžasná Zeměplocha a také se podle toho chová - pokud se vám náhodou stalo, že jste tu první nečetli, ani se o tuto nepokoušejte, Fantastično totiž přímo navazuje na Barvu kouzel a spousta souvislostí už tam vysvětlená není. Oproti Barvě kouzel je ale trochu odlišné. Hlavní hrdinové - Mrakoplaš a Dvoukvítek - jsou sice pořád stejní, jejich charaktery se ale trochu vyvinuly. V knize zároveň přibylo humoru, ano, nevymýšlím si, skutečně ho ještě přibylo. Tak to ovšem bývá s každou další Pratchettovkou - pokud si je čtete chronologicky, skutečně je každá další kniha o něco úžasnější než ta předchozí. Lehké fantastično má kromě toho o něco souvislejší a pochopitelnější příběh než Barva kouzel, která se skládá ze čtyř samostatných příběhů, které spolu sice nějak souvisí, ale nedá se tvrdit, že je to jeden. Pokud ovšem neberete lidský život jako jeden ucelený příběh, to by ovšem znamenalo, že ten Mrakoplašův jěště neskončil. Ono je velmi těžké ukončit Mrakoplašův příběh, že?
Mrakoplaš odedávna mate úplně všechny kolem sebe - obyčejné lidi, mágy, magické bytosti, hrdiny, zbloudilé cestovatele, Smrtě, Osud i samotné bohy. Pokud existuje na Zeměploše nějaké pravidlo, je docela jisté, že Mrakoplaš z něj vybočuje. Pokud je ale někdo, kdo vybočovat nechce, je to právě Mrakoplaš, takže si koukejte přečíst, jak se o to snaží. Čeká vás totiž opravdové, jedinečné a taky jediné dobrodružství. ;)

Galerie

2008-09-09T22:01:00.003+02:00

Tady máte nějaký ten FanArt ze Zeměplochy, laskavě jsem si ho vypůjčila z http://www.extenuation.net/disc/ . ;)

Barva Kouzel

2008-09-09T21:56:00.002+02:00

Ve vzdáleném starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy...
Pohleďme...
Tam přichází želva, Velká A’Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy, nemotorné končetiny obaleny jinovatkou zmrzlého vodíku a prastarý krunýř zvbrázděný krátery po dopadu meteoritů. Oči velikosti moří, zakalené revmatismem a prachem rozpadlých asteroidů, upírá neochvějně k Osudu.

Takto začíná prolog první knihy z přeslavné Pratchettovy série Úžasná Zeměplocha. Začíná tak, aby zněl skutečně... fantasticky. Samozřejmě, když jde o fantasy, tady ale rozhodně nejde o klasickou fantasy, kterou znáte v podání pana Tolkiena či pana Brookse. Hned v úvodu se dozvíte, že velkou A’Tuin a slony, kteří stojí na jejím hřbetě, zkoumají astrozoologové, kterým se podařilo vyzkoumat spoustu z jejich chování, ale takovou maličkost jako je pohlaví A’Tuin už ne. Důležité by pro vás ale mohlo být, že tohle se zrovna dvakrát našeho příběhu netýká. ;) Je to ale slušný úvod do nového světa, do kterého se ponoříte během čtení této knihy.

Inu, na tomto světě se kdesi v jisté rušné končině na kraji Kruhového Oceánu (dobrá, zde jsem to musela upravovat - ve Strážích bylo napsáno, že okolo jsou akorát bažiny a jinak nic, takže mě to trochu zmátlo, řiďme se ale Průvodcem po Zeměploše) nachází staré prašné dvojměstí Ankh-Morpork. A v tomto dvojměstí se nachází Neviditelná univerzita - tedy ne, že by byla doopravdy neviditelná, ona se tak jen jmenuje, abyste byli v obraze. Pravděpodobně kvůli tomu, že v ní sídlí mágové a jsou na to doopravdy hrdí, a také proto, že si tak různě cestuje časoprostorem, že by teoreticky vzato být neviditelná mohla. Na téhle univerzitě sídlí - nebo sídlil - jistý mág jménem Mrakoplaš. Tedy ono jak se to vezme, mág. Teoreticky vzato by to mág být mohl. Teoreticky, protože on vlastně znal všechnu teorii, ovšem když došlo na praktické využití magie, Mrakoplaš trochu pokulhával. Znal vlastně jen jediné Zaklínadlo, a to se ještě ke všemu nenaučil. Ono se do něj jaksi vplížilo samo, což má ale obrovskou výhodu, protože Zaklínadlu se opravdu nechtělo svoji schránku jen tak někde ztratit a Mrakoplaš byl proto téměř vždycky zcela mimo ohrožení života. Respektive - on byl v ohrožení života neustále, problém byl ale v tom, že on i jeho okolí si to až příliš dobře uvědomovali.
Mrakoplaš velmi dobře věděl, že do politiky a mezinárodních vztahů či spolupráce se skutečně není radno připlést. Ovšem Osud - ten zrádný pán, který za všechno vždycky může, tomu nedal a připletl mu do cesty Dvoukvítka, neskuteně bohatého malého naivního cestovatele vlastnícího bytost, která snad ani nemohla být stvořena v tomto vesmíru - Zavazadlo, truhlu, která překypovala vlastním životem. Jak by ne, když byla vyrobena - ano, vyrobena - ze dřeva Myslícího hruškovníku, stromu, který byl magie víc než jen plný. Dvoukvítek pocházel z daleké Agateánské říše a špinavý Ankh-Morpork mu přišel jako něco naprosto úžasného a unikátního. V jistém smyslu i byl. Jeho říše ale byla pokroková, narozdíl od Ankh-Morporku tam například měli skříňku se skřetem, který uměl rychlostí blesku vytvářet obrázky. Neuvěřitelné, že? A pak tu samozřejmě bylo pojíštěnic - jakýsi způsob, jak si rychle vydělat hromadu peněz a přidělat spoustě lidí práci.
Tady ovšem začínají problémy - ono se totiž lehce řekne „Když vám vyhoří dům, dostanete spoustu peněz“, ale člověka to láká si ten dům skutečně zapálit a co pak?
Ankh-Morpork hoří. Mrakoplaš je klasicky v nebezpečí - přece jenom, co uděláte, když zjistíte, že průvodce nejbohatší bytosti nacházející se zrovna ve městě je neschopný máK? Mrakoplaš má ale ochranu. Je tu Zaklínadlo a také Zavazadlo. Zavazadlo nepodceňujte, ono se doopravdy umí naštvat. Samozřejmě, že už je jen na Mrakoplašovi, jak se vypořádá s případnými draky, kteří by se mu mohli postavit do cesty, pakliže tomu bude věřit, s neoblomným číslem 8, s oktarínovou osmou barvou kouzel a také s výsledky her bohů, kteří si někde ve středu Zeměplochy hrají s Osudem.

Zdá se vám ten děj jaksi spletitý, nejasný? Řeknu vám jedno. On je. Barva kouzel se skládá ze čtyř samostatných povídek - Barvy kouzel, Vyslání osmi, Vábení Wyrmu a Na Okraji. Každá má trochu jiný děj, jsou zařazené chronologicky za sebe a každá vypráví především o Mrakoplašovi, Dvoukvítkovi, jeho Zavazadlu a jejich společném putování, které je vlastně jen velkou součástí Osudu a hrátek bohů. Já sama jsem při jejím čtení byla tak trochu zmatená, kniha totiž obsahuje spoustu muder a filosofie, které příliš nerozumím - nebo jsem alespoň nerozuměla. Při jejím čtení dostanete trochu jinou náladu než při čtení ostatních Pratchettových knih, musím ale říci, že Barva kouzel má jiskru a styl a rozhodně nepostrádá ten typický Pratchettovský humor. Snad jen postavy, v této knize ještě úplně nové, nejsou tak úplně dovymyšlené, v následujícím Lehkém Fantastičnu, které přímo navazuje na Barvu kouzel, už se vám ale trochu vybarví.
Když se budeme věnovat samotnému Mrakoplašovi, on je postavou opravdu zajímavou. Pratchett má ve zvyku dělat poněkud neschopné hlavní hrdiny, většinou ale přece jenom aspoň něco umí. Mrakoplaš se ale od začátku do konce jeví jako absolutní budižkničemu a přesto ho člověk nemůže nemít rád. Nehledě na to, že Mrakoplaš jako takový vlastně vůbec nic nedokáže - on skutečně prožívá dobrodružství, bežně se potýká se smrtelným nebezpečím a chudák Smrť už je z něj úplně na větvi, protože vždycky přijde zbytečně, ale sám onen neschopný mák vlastně vůbec nezmění chod světa ani ho nijak neovlivní. On má prostě akorát štěstí na věci, co se kolem něj dějí.
Barva kouzel tedy představuje poměrně jedinečnou četbu, ne tak úplně typickou běžnému stylu T.Pratchetta, ale i přesto velmi dobrou. Pokud jste rozhodnutí Pratchetta začít číst od začátku, přečtěte si ji. Pokud ale jeho literaturu chcete spíše poznat a rozhodnout se, jestli tenhle styl má pro vás smysl, zkuste spíše Morta, Stráže! Stráže!, Pyramidy nebo Soudné sestry.

Stráže! Stráže!

2008-09-09T21:51:00.002+02:00

Nacházíme se opět někde v mystické krajině Úžasné Zeměplochy, světa, který nesou na zádech sloni stojící na hřbetě obrovské želvy pokryté krátery - velké a mocné A’Tuin, která svým pomalým tempem po statisícimílových krocích neúnavně kráčí jedním z mnoha vesmírů. Tedy mystické až do chvíle, kdy poznáte, o jaké místo se skutečně jedná. Kdo ho nezná, pozná. Jde totiž o přeslavnou metropoli, dvojměstí nazvané Ankh-Morpork, města, kde vyleštěný hrudní plát je velkou raritou a záminkou k pořádné podívané. A svobodník Karotka se o tom velmi brzy sám přesvědčil.

Karotka vyrůstal u trpaslíků. Celý život se skláněl v tunelech a kutal zlato, ovšem ani v nejmenším ho nenapadlo, že na tom, jak neobvykle je vysoký, je něco zvláštního. On Karotka byl dost vysoký i na člověka, ale pro trpaslíka to musel být vyloženě obr. Nu což, on za to, chudák, nemohl. Trpaslíci žijí celý svůj život pod zemí a kutají a kutají - alespoň ti normální. Někteří se sice chodí do Ankh-Morporku opít k Zašitému Bubnu, ale o těch zde mluvit nemusím. Inu trpaslíci příliš necestují. Karotka ale, jak už jste asi správně odhalili, byl rozhodně člověk, a to člověk se vším všudy. A mimo jiné taky s trpasličí silou, vytrvalostí a smyslem pro spravedlnost. Trpaslíci, kteří ho vychovali, se tedy rozhodli, že Karotka půjde do světa, jako správný člověk. Vyslali ho do ankh-morporské Noční hlídky, to ovšem asi neměli dělat. Kdo by ale čekal, že se nově příchozího v hlídce budou ptát „A cos proved?“, přičemž po odpovědi „Jsem dobrovolník“ na vás začnou užasle zírat neschopni slova, v lepším případě utrousí jemné „A doprdele“?
Ano, máte pravdu. Napadne vás přesně tohle: Kam jsem se to proboha dostal??? Tedy normálního člověka to napadne. Hledáte-li ale na Zeměploše normálního člověka, tak se běžte zahrabat, žádný tu totiž není. Tedy alespoň na pozemské poměry. ;)
Karotka ale své přivítání přijal celkem bez problémů, horší bylo, když došlo na provolávání, přičemž Karotka sice ujistil celý Ankh-Morpork, že všude je mír a klid, ale zaprvé tím samozřejmě narušil ten takzvaný noční klid a zadruhé si tím člověk nemohl být moc jistý. O kousek dál se totiž právě scházela prapodivná parta bratří mágů, kteří se snažili přivolat draka. Ano, draka. Draci sice v normálu byli poměrně malá stvoření, která měla sklon vybuchovat a házet svými vnitřnostmi, kdykoliv a kdekoliv se jim zachtělo, kdysi ale bývali opravdu obrovští a strašliví. Chrlili obrovité plameny, byli zlí, vyžadovali oběti, spali na zlatě a především se živili mladými pannami. Proč to dělali? To vlastně nikdo neví, oni ale pravděpodobně žili v přesvědčení, že jsou předurčeni k tomu, aby byli zlí. Jistý nejvyšší velmistr si byl ale naprosto jistý, že když použije dostatečně velkou dávku magie, bude drak bezpečně v jeho rukou a s ním i celé město. Takový velký drak bude přece velmi účinnou zbraní a výbornou záminkou k výhružkám a následnému triumfálnímu vítězství.
Stačilo jen najít pěkného mladého dědice již léta neobsazeného ankh-morporského trůnu, dát mu co nejblyštivější a co nejmagičtěji vypadající meč a postavit ho proti drakovi. Jenže ono to má jeden nepatrný háček. Ten dědic musí být dostatečně neschopný, aby se dal dobře ovládat. To znamená i neschopný zabít draka. Co se tedy stane s drakem, který nebude moci býti zabit? Drak bude odvolán magií, problém spočívá v tom, že onen drak bude ještě stále existovat a vůbec se mu nebude líbit jak.
Tady přichází na řadu naše Noční hlídka v čele s kapitánem Elániem. Kapitán Elánius je přesně takový, jako zbytek jeho mužů - zbabělý a líný. Liší se ovšem jistou dávkou smyslu pro spravedlnost a taky způsobem, jakým se opíjí. Možná právě to z něj udělalo kapitána. Ve svém oddílu má tři další muže - seržanta Tračníka, zbabělce na desátou, desátníka Nóblhócha, pseudočlověka, o jehož původu a účelu si nejsou jisti ani bohové uprostřed Zeměplochy, a nově příchozího Karotku se smyslem pro spravedlnost tak silným, že by v poměrně malé rychlosti dokázal udělat do mocné A’Tuin obrovský kráter, kdyby se zhmotnil a dostal k tomu příležitost. K jejich vyšetřování se ale připojí i specialistka na draky - Lady Berankinová, výborně rostlá žena, před kterou každý pravý muž padá na kolena, a ten, který pravděpodobně ví, kde to všechno začalo - totiž knihovník Neviditelné univerzity, orangutan, kterého není radno podceňovat. Ono totiž když si takhle v noci hlídkujete opilí a zničehonic nad vámi bez jakéhokoliv varování proletí drak a zeď těsně za vámi sežehne i s těmi, co u ní stáli, přičemž na ní vytvoří naprosto bezchybnou glazuru, které by i královské nádobí závidělo, tak to zrovna dvakrát motivaci nedodá. Neztrácejme ale hlavu - kapitán Elánius je sice pouze člen Noční hlídky, ale i to se počítá.

Stráže! Stráže! je kniha, kde se vám jako poprvé představí ankh-morporská Noční hlídka. Je to také jedna z těch prvních knih, při jejichž čtení dostane čtenář tu pravou zeměplošskou náladu, tedy jedna z těch, pro které platí - co věta, to perla, a přesto si dokáže zachovat vynikající a smysluplný děj. Samozřejmě, že to neznamená, že ty ostatní nejsou dobré, přesně naopak, ony jsou dobré, jen trochu jiné. Je to kniha, při jejímž čtení se budete smát od začátku až do konce, k tomu ale ještě někdy kolem třetiny knihy přibyde neuvěřitelné napětí - takové, že knihu neodložíte, dokud ji nedočtete. A právě v téhle knize vás čeká spousta překvapení - ve chvíli, kdy si říkáte, že by se všechno mohlo docela slušně urovnat, se totiž naopak všechno zkomplikuje. Chvílemi si říkáte „Ještě zbývá tolik stran a to už to vypadá, že to za chvilku skončí“, ale je tomu právě naopak. A co si řeknete ke konci knihy? „Divím se, že se do jedné jediné knihy vešlo takového příběhu“.
Jen velmi těžko bych komentovala tuhle knihu jinak než pouhým slovem vynikající. Kdo mě zná dobře, ví, že všechny knihy pana Pratchetta miluji a jejich autora považuji za osobnost velmi výraznou a nesmrtelnou. Musím tedy uznat, že ani jeho knihy nejsou všechny nejlepší - Malé Bohy jsem například napoprvé nedokázala přečíst. Pokud ale mohu soudit, Stráže! Stráže! patří opravdu k těm nejlepším a pokud chcete panu Pratchettovi udělat reklamu tím, že někomu doporučíte nějakou jeho knihu, navrhuji právě tuhle. Těm, kteří jeho smysl pro humor a jeho styl chápou, se rozhodně zalíbí.

Maškaráda aneb Fantom opery (divadlo)

2008-09-09T21:27:00.005+02:00

Pokud právě zvažujete, jestli si náhodou nezajít do divadla, a pokud se vám náhodou naskytla možnost zajít si na představení s názvem Maškaráda, neváhejte a jděte. Toto vynikající představení jsem měla tu čest vidět již dvakrát a ani jednou jsem nelitovala. Abych vám ho trošku přiblížila...

Anežka Nulíčková je jen prostou dívkou z Lancre, vyniká ale ve dvou věcech - magii a zpěvu. Její pěvecký talent ji dovedl až do města Ankh-Morporku, špinavého zeměplošského dvojměstí při březích řeky Ankhu. Ankh-Morpork vyniká svojí vyspělostí, takže zatímco v Horách Beraní Hlavy lidé kopou krumpáčem a lopatou a zpívají si k tomu o ježcích a ježkových, v našem velkoměstě používají zaručeně stroje (a v lepším případě jim s trochou své magie pomůže pár vyvolených z Neviditelné univerzity) a pro trochu kultury si chodí do Opery. Ankh-Morporská Opera má ale několik chybiček.
Tak zaprvé, chybí jim zpěváci. Tady přichází řada na dvě uchazečky - naši Anežku Nulíčkovou, která s kily očividně nešetří, a jistou Kristýnu, která zpívá asi stejně dobře jako krysa, která se právě nadýchala hektolitru helia, ale vypadá jako bohyně krásy a její pohyby jsou ladné jako labutí.

Za druhé, nejsou peníze. Samozřejmě, že správce Opery, pan Sardelli, hned ujistil pana Štandlíka, nového majitele, že tak to v opeře prostě chodí. Peníze nepřibývají. Oni prostě putují operou a hned zase pryč. Těch šatů, střevíců, papírů, strun a jiných potřeb... za to všechno se přece platí.
A za třetí... straší tady duch. V lóži č. 8 přebývá každé představení fantom a poslouchá zpěváky. V noci se dokonce tajně pokouší naučit Kristýnu nějakému tomu pěveckému výkonu. To všechno by bylo v pořádku, kdyby ale v Opeře nedocházelo k nevysvětlitelným vraždám, které jsou samozřejmě připisovány našemu tajemnému fantomovi...

Mezitím se v Lancre sešly dvě čarodějky - Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová. Mezi dopisy, které dává Gita Oggová přečíst Bábi, se ale náhodou připlete jeden, díky němuž se Bábi dozvídá, že Stařenka napsala proslulou kuchařku, ale nedostala za ni ani pětník. A protože se Bábi vzteká velmi ráda, rozhořčí se a rozhodne se, že pojede se Stařenkou do Ankh-Morporku vymlátit z vydavatele ty peníze. A při té příležitosti se taky podívá, jak se vlastně vede té Nulíčkovic holce, která šla zkusit své štěstí do opery. Mimochodem má taky talent na magii...

Na jednu divadelní hru až příliš spletitý příběh, že? Nicméně v Divadle v Dlouhé si s ním poradili více než mistrně. Na hercích bylo na první pohled vidět, že je to baví, měli pěkné kostýmy a jednoduché ale výstižné kulisy. Nechyběla ani ta stará dobrá Pratchettovská atmosféra, která dodává příběhu na humoru i napětí. A co teprve ta hudba!!!

Nejenom, že herci zpívali naživo, což bylo znát na první poslech (tady musím smeknout obzvláště před Helenou Dvořákovou, která hrála a zpívala Anežku Nulíčkovou a její hlas je skutečně doslova monstrózní, mocný a krásný), ale zpívali dobře a rádi. Kromě toho hudební doprovod byl taky vynikající, opakoval se motiv z muzikálu Fantom Opery, ale mohli jste zde slyšet i hudbu z Hvězdných válek, Tenkrát na západě, Kill Billa, Indiana Jonese, Labutího jezera (ok, kdo nezná Labutí jezero, snad postačí, když řeknu Harry Potter...) a z mnoha jiných filmů, muzikálů, oper, baletů a kdovíčeho ještě. Víc snad ani nemusím říkat, snad jen to, že pan Pratchett měl tu čest toto představení shlédnout taky a okomentoval jej slovy Sám bych to nedokázal vystihnout lépe.

Nightwish videa

2008-08-10T23:36:00.007+02:00

Tak poslední příspěvek dneška - když už mi Taylor poslala pár zajímavých videí s Nightwish, proč je zde neukázat? První je z koncertu, kde si naše skupina přizvala na pódium Tonyho ze Sonata Arctica, je to skvělá show. Druhé je natočená píseň Phantom of the Opera v podání Nightwish, což byl pro mě obrovský objev, protože tu písničku a celý ten muzikál miluji. A poslední je nejznámější klip kapely v současném provedení s novou zpěvačkou. Chcete-li znát můj názor, hodila by se spíš do punk rocku, přijde mi, že bere skupině její gotické vzezření, nicméně, jak Tay správě podotkla, alespoň vypadá, že se u toho baví.

IT Crowd

2008-08-10T19:53:00.008+02:00

Hello, IT. Have you tried turning it off and on again?

Představuji vám IT Crowd. Už jste někdy slyšeli, že týmová práce je vždycky nejlepší? Ano, to je. Tým je skvělá věc, zajistí vám, že vám někdo pomůže napravit vaše chyby či jim zamezit, když je problém, nejste v tom sami, je méně práce a lépe se vše rozvrhuje. IT Crowd dal ovšem týmu nové rozměry. V IT budete vždy vítáni, znalostí netřeba.

Prý umíte s počítači.
Ano, zvládám to levou zadní.
A co přesně?
Číst emaily... otvírat emaily... mazat emaily... psát emaily... klikat... dvakrát klikat... mohu pokračovat.

Abyste věděli, IT Crowd je sitcom. A aby bylo jasno, já nemám ráda sitcomy!!! Tak proč, proč jsem se na něj dívala? Nemám tucha, ale zamilovala jsem se do něj. IT Crowd je věc těžce návyková a plná toho vynikajícího britského humoru. Mimochodem, kdo neumí anglicky, má velmi silný handicap, protože IT Crowd vás šetřit nebude, mluví se tam anglicky, mluví se tam rychle, leckdy nesrozumitelně a narozdíl od animovaných pohádek či anglicky nadabovaných anime to není vůbec jednoduchá angličtina. Vysílal se tedy na čt2 (a to jsem prošvihla) a někteří nejmenovaní mi tvrdí, že český dabing stojí za to, já ale vždycky dávám přednost originálu.
Než ale začnu IT Crowd všemožně okecávat, měla bych vám alespoň trochu přiblížit, o co vlastně jde. Vše začíná ve chvíli, kdy Jen, žena v nejlepších letech, shání práci a v zájmu toho dostane pozvánku k pohovoru jisté společnosti, aby se mohla stát členkou IT Crowd - skupiny lidí pracujících s počítači. Pracovat s počítači ale v tomto případě znamená umět psát a klikat, Jen je u pohovoru i přes své nulové znalosti tak úspěšná, že se stane rovnou šéfovou v IT Crowd - samozřejmě, ti lidé nepotřebují jako šéfa někoho, kdo bude umět totéž, co oni, ale někoho, kdo je zvládne vyprovokovat k práci a taky motivovat (motivovat?!?!?!). Jenže nulové znalosti plus trapasy typu "telefonuji s utrženou šňůrou - chci být totiž cool" moc motivaci nedodají. Jenže když šéfujete oddělení, kde jeden nosí na čele hovno a druhý posílá maily hasičům v případě nouze, asi si na místě Jen moc out připadat nebudete. A co když se šéf vaší společnosti nechá zblbnout tím, že mu řeknete, že jste do počítače nainstalovali software reagující na jeho hlas, a stráví týden tím, že si povídá s vypnutým počítačem?

Hoří! Vykřičník. Hoří! Vykřičník. Pomoc! Vykřičník.
Odesláno...
... mimochodem... moc pěkný spořič obrazovky.

Chtěla bych k IT Crowd napsat svůj klasický román, problém je, že na tomto sitcomu není zas tolik věcí, které se dají hodnotit. Děj je víceméně na bodě mrazu, jediné, o co se tvůrci snažili, bylo pobavit publikum. To, že zajdou do extrémů a nechají milé Jen po dni stráveném v příliš malých botách nohu zdeformovanou tak, že byste pomalu nepoznali, že to kdysi byla součást lidského těla, není vůbec nic zvláštního. Celkově se ale IT Crowd snaží dělat dojmy a předávat poselství o přátelství a týmové práci. Ale vezměte si z takové komedie něco dojemného...
Kritizovat herecké výkony je pro mě velmi náročná činnost. Fakt, že se člověk při hraní scény, která položí i šíleně smutnou princeznu na lopatky, dovede nerozesmát, je pro mě důkazem, že umí hrát. Já tohle neumím. Nicol Kidman, kterou jsem doteď ještě s několika Taiwanci považovala za jeden z velmi vzácných exemplářů špatného herce, by to pravděpodobně zvládla, protože by jí nedošlo, v jak vtipné scéně se právě nachází. Nicméně tihle na mě nepůsobili jako špatní herci. Tak krásně se vžili do rolí přirozených trdel, že by to ani moje povedená bláznivá sestřička nezvládla lépe. Já bych je opravdu pochválila. ;)
Teď už snad zbývá upozornit, ať si rozhodně nenecháte ujít opening a závěrečné scény, protože to jsou ty nejlepší. A koukejte se na IT Crowd podívat, protože když už se našel takový sitcom, který by se mi líbil, tak to už je vážně něco. ;)

300: Bitva u Thermopyl

2008-08-10T19:15:00.008+02:00

Tak na tomhle filmu jsem byla před nějakou dobou (už je to déle) v kině a musím říct, že opravdu stál za to. V dnešní éře velkofilmů, kdy jsem shlédla Pána Prstenů a Tróju a od té doby se těch ostatních beznadějně bojím, se našel jeden, který si skutečně nemohu vynachválit (ono jich teda bylo o trošku víc, např. Král Artuš, kterého každý pomlouvá, ten se mi moooc líbil, když budete hodní, možná na něj taky udělám velice opožděnou recenzi... ;)) ale 300 předčí dokonce i jeho). Je jím právě toto zbrusu nové dílo amerického režiséra jménem Zack Snyder.

Hlavním hrdinou je, jak vám již sám název může napovědět, Leónídas, spartský král, který stojí před těžkým úkolem. Do Sparty byl totiž vyslán perský posel. Když se ho mladý panovník zeptal, co žádá, vyslanec odpověděl prostě.
Vodu a zemi.
Tedy v překladu to, aby Sparťané vydali své pozemky a majetek perskému králi Xerxovi, králi všech králů a bohovi na zemi. Sparta byl ale svobodný městský stát a Leónídas si nepřál, aby se z jeho lidí stali otroci. Poslovi sťal hlavu, shodil ho do temných hlubin a sám se vydal za tajemným orákulem, ženou, která mu měla odpovědět, zda vyhlásit válku.
Odpověď zněla ne. Spartský král ale nehodlal čekat, až jeho lid upadne do otroctví. Shromáždil tři sta svých nejlepších mužů (odtud název), strávil poslední krásnou noc se svou manželkou a vydal se k Horkým branám, aby se postavil mnohonásobné přesile Peršanů.
Mezitím se jeho žena ve Spartě snažila přesvědčit městskou Radu, aby mu na pomoc vyslala posily. Musela ale překonat některé jedince, kteří se za malý úplatek z perské strany snažili jejímu plánu předejít...

Možná bych také měla upozornit, že film je dělán na motivy stejnojmenného komiksu, jehož autor je mi neznámý (no nikde v recenzích jsem jeho jméno nenašla, no). Je to opravdu mistrovský kousek, který se nezaměřuje na efekty, jako to dělá většina těch moderních velkofilmů, ale spíše na realističnost a na vypracovávání každého malinkého detailu. Kostýmy, ač trochu extravagantní, dokonce i když vezmeme v úvahu období, ve kterém se děj odehrává, jsou brilantně zpracované. I výběr herců je vynikající. Narozdíl od některých jiných povedených kousků zde nenajdete žádné hezounky mávající s nádherně tvarovaným zářícím mečem. Jsou zde opravdu urostlí muži s trochu divokým výrazem a drsnou tváří, přesně takoví, jací ve Spartě asi byli. Sám král Loónídas by se mohl na první pohled zdát jako až nepříjemný typ.

Co se mi ale na filmu líbilo úplně nejvíc, bylo zpracování jednotlivých situací. Např. v boji je často velmi dlouhý záběr na jednu jedinou postavu. Bojovník má kopí a mistrovsky se s ním ohání, jeho pohyby jsou ale tak propracované a tak promyšlené do detailů, že se všechno zdá neuvěřitelně skutečné. Nejsou zde ale dokonalí bojovníci, na které by nikdo nestačil. Všeho, co se jim podařilo, dosáhli Sparťané díky své vynikající strategii a znalosti svého vlastního kraje a podnebí.
Hudba je zde velmi netradiční, najdete tu sice poslední dobou tak oblíbený sopránový vokální doprovod i občasný melancholický klavír, v boji ale hraje povětšinou elektrická hudba - klávesy, elektrické kytary a podobně. Je ale velmi zajímavé, že vůbec nepůsobí rušivě a naopak velmi krásně dokreslují situaci.
Děj samotný je spíše temný a celá atmosféra je velice chmurná. Všechno je laděno do šedavých nebo podivně špinavě nažloutlých barevných tónů a kdyby se nechal prostě samotný příběh a nic se k němu nepřidalo, moc se u něj nezasmějete. Film má ale i svou velice humornou část a tu reprezentují charaktery, především postava krále Leónída, který si celou dobu hraje tak trošku na idiota. Ve skutečnosti ale divák vidí, že jeho rozum a cítění sahají mnohem hlouběji než na sobě dává znát.
Věc, kterou bych tomuto filmu vytkla, je vypravěč. Celý příběh je jakoby vyprávěn někým, koho se vůbec netýká. Jakoby diváka chtěli z tohoto světa vyrvat, aby si uvědomil, že sleduje akorát film a není součástí příběhu. Poznámky vypravěče se mi ale zdály naprosto nevhodné a zbytečné, občas skoro směšné. Dokázala bych pochopit, že Sparta táhne do boje, dokonce i kdyby mi to vypravěč neprozradil. Za to strhávám nějaké body.

Celkově bych ale řekla, že tenhle film se skutečně vydařil a doporučuji se na něj podívat. Tedy pokud vám nevadí spousta krve, mrtvol, nechutných záběrů a také nějaký ten sex. ;))

Sonata Arctica - písničky

2008-08-10T15:16:00.004+02:00

V tomto příspěvku je dohromady 8 písniček od Sonaty Arcticy, které se mi líbí a na ukázku jsem vám je nahrála. Najdete je pod perexem.

San Sebastian

Stáhnete zde

Gravenimage

Stáhnete zde

Wolf & Raven

Stáhnete zde

The Cage - Vodkaa (Hava Nagila)

Stáhnete zde

Victoria's Secret

Stáhnete zde

Black Sheep

Stáhnete zde

FullMoon

Stáhnete zde

Replica

Stáhnete zde

Nemusíte žít předpisově - hlavně žijte...

2008-08-10T12:24:00.006+02:00

Zdravá výživa a zdravý život celkově je věc, která dělá mnoha lidem problémy. Přitom si ale neuvědomují, že ke splnění kritérií stačí jen velmi málo.

Každý člověk dělá něco, co je nezdravé. Otázkou ale je, zdali je to skutečně pravda. Můžete mi říkat, že čokoláda je nezdravá a že se po ní tloustne, ve skutečnosti by člověk ale měl za den sníst nějaké to sousto koláče, čokoládovou tyčinku nebo oplatku. Nezáleží na tom co jíte, záleží na tom, jak to vyvažujete a čím to vyvažujete. Bojíte se tloustnutí? Dieta vám příliš nepomůže. Čím větší budete mít spotřebu, tím rychlejší bude vaše trávení, protože vaše trávicí soustava se bude muset přizpůsobit. Zároveň budete mít méně energie, to znamená, že omezování stravy vám naopak uškodí. Důležité je jíst stravu vyváženou. Tělo potřebuje vitaminy úplně stejně jako minerály, bílkoviny ale i tuky a cukry, bez nichž nedokáže shromáždit dostatečné množství energie na svůj denní provoz. Jedna delší procházka denně či jeden kratší běh okolo jednoho či dvou bloků vám pak zajistí, že se ve vašem těle nebude ukládat přílišné množství tuků.
Důležité je také jíst věci, které vám chutnají. Dokonce i jídlo může způsobit stres, je proto potřeba, abyste povětšinu času přijímali stravu, kterou vaše tělo bude ochotno vstřebat i s příjemným pocitem, který vás při jídle doprovází. Málokdo si uvědomuje, že tělo odmítá jistý druh stravy, protože mu pravděpodobně příliš nesvědčí. Pokud vám houby páchnou a máte pocit, že je nedokážete sníst, nenuťte se do nich.
Rovnováha je neobyčejně důležitá věc, už staří Číňané to věděli. Platí vždy a ve všem, takže i v jídle. Nezapomínejte, že cukr, tak důležitý zdroj energie, má i své negativní účinky - odbourává totiž chrupavky a kosti, můžete kvůli němu dostat nejen cukrovku ale také vám mohou zřídnout kosti a nastat problémy s klouby. Je tedy důležité mít také dostatečný příjem vápníku, hořčíku a některých jiných minerálů. K tomu je nejlepší jíst vejce, maso, mléčné výrobky, želatinu/agar a také chrupavky a to zejména jakékoliv. Nemusíte hned chodit do lékárny a kupovat si žraločí chrupavku či želatinu v prášku, zkuste si třeba vychroupat chrupavky z kuřete. Možná vás to překvapí, ale jsou docela chutné.;)
Na klouby, ale i na imunitní systém a spoustu jiných věcí je vynikající mléko, pokud možno přírodní neupravené. Tady ale nastává problém - všichni savci mají tendenci si s věkem odvykat přijímat laktózu, sacharid, který mléko hojně obsahuje. Následně nemohou pít mléko a jíst některé mléčné výrobky, protože ji nestráví a nastanou jim potíže v podobě průjmů. Na to existuje jediný recept - nepřestávat pít mléko. Stačí, když si jednou za měsíc dáte skleničku mléka a tělo si zvykne. Nebude mít problémy s trávením a mléko bude moci být přirozenou součástí vaší stravy.
Vegetariáni, stop! V případě, že nejíte maso z toho důvodu, že se ubližuje zvířatům, jednáte přesně proti přírodě. Nezapomeňte, že máme špičáky, jsme predátoři a stejně jako pro jiné tvory je pro nás přirozené živit se masem a živočišnými produkty. Maso obsahuje některé nezbytné bílkoviny, lipidy a dokonce i vitamíny (např. vitamíny řady B, D, H, A), bez kterých člověk není schopen přežít. Některé z nich jsou nenahraditelné a z jiných zdrojů prakticky nejdou získat. Pakliže maso nejíte, protože vám nechutná či nedělá dobře, znamená to pravděpodobně, že látek, které maso obsahuje, máte dostatek či dokonce nadbytek a nepotřebujete je doplňovat. V tom případě je vegetariánství ta správná cesta.
Lidé, kteří naopak nejedí zeleninu a ovoce, si také ubližují. V rostlinné stravě se nachází přírodní cukry (glukóza, fruktóza aj.), vitaminy (A, B1, C, K) a minerály, ani bez těch se lidské tělo nemůže obejít. Další část stravy jsou obiloviny, které nepotřebujeme v tak velkém množství. Obsahují vlákninu (tu můžeme najít také v ořeších či banánech), některé vitamíny B a také tuky.

Držel jsem se tvého receptu - jedl jsem vyváženě a začal cvičit, přesto jsem přibral. Proč?
Odpověď je jednoduchá. Nezáleží na tom, jestli člověk přibere. Je již docela známá věc, že svalová hmota je těžší než ta tuková, takže ano, v případě, že budete cvičit a dostatečně se stravovat, je pravděpodobné, že přiberete. Otázkou je, jestli se vejdete do kalhot. I hubený svalnatý člověk může být těžší než bečka, která na sebe sotva navlékne XXXL triko. Věřte, že na váze příliš nezáleží - to, na čem záleží, je váš šatník a vaše zdraví.

Snažím se žít zdravě a v rovnováze, dělám pro to maximum a přesto jsem onemocněl na játra/žlučník/nemocí, co má něco společného s trávením. Proč?
Vyvážená strava a pohyb nemoci nezamezí, pouze minimalizují riziko. Samozřejmě závisí na vašich genetických dispozicích a vašem okolí. Pokud ale žijete skutečně zdravě, máte mnohem větší šanci, že se z nemoci dostanete bez komplikací.

Alkohol?
Zajímavá otázka. Říká se, že lidé s nízkým tlakem by si měli každý den dopřát skleničku piva či vína. Já trpím extrémně nízkým tlakem a jediné, po čem mé tělo občas prahne, je kofein, který si dopřávám v zeleném čaji nebo ho nahrazuji guaraninem. Alkohol mi všeobecně nechutnám a nemám žádnou touhu si ho denně dopřávat. Pro lidi s avitaminózou/hypovitaminózou B je v některých případech dobré dát si pivo. Lidem, kteří strávili dlouhou dobu v mrazu a jsou podchlazení, zase pomůže trocha tvrdého alkoholu. Obecně platí, že v malém množství je alkohol zdraví prospěšný, nikdy to s ním ale nepřehánějte a pokud vám alkohol nechutná, rozhodně se do něj nenuťte.
!!!V žádném případě nezkoušejte vyrobit alkohol po domácku bez odborné pomoci či pít třeba zkvašený džus nebo jíst zkvašená jablka. Alkohol mají na svědomí kvasinky, které produkují ethanol, na jejich vypěstování je ale určitý postup a pokud se vám vyrojí jiné kvasinky a místo ethanolu vyprodukují methanol, může to mít za následek řadu problémů včetně trvalé ztráty zraku.

Zajímavost: Nedávno měli ve Spojených státech případ, kdy jim do města chodil hladový medvěd. Lapili ho, až když snědl hromadu spadaných zkvašených jablek a opil se.

Runaway, runaway, runaway...

2008-08-05T20:09:00.007+02:00

Toto je Sonata Arctica. Znáte? Nebudu vám tady říkat, v jakém roce vznikli a jak pokračovali. Informace o jejich kariéře jsou k nalezení na každé pořádné rockové či metalové stránce, tak proč bych jim měla brát návštěvnost a opakovat, co již bylo řečeno? Slovy laika je ale Sonata Arctica velmi sympatická skupina. Seznámila jsem se s nimi na letošním ročníku Masters of Rock, tedy roku 2008 ve Vizovicích. Zprvu se tato skupina zdála jako docela obyčejná metalová skupina, jakou najdete leckde. Pro mě se ale na tomto festivale Sonata Arctica stala něčím zvláštním. Skupinou, která mě nadchla k neuvěření. Proč?

Zaprvé jejich hudba. Oni nehrají jen metal, hrají i pěkný rock, nesnaží se nijak předvádět a jejich frontman zpívá normálně. I se svým normálním nechraptivým hlasem, možná právě pro svůj docela normální hlas, si získal slávu, o které se lecjaké skupině může jen zdát. Jeho zpěv je příjemný, trochu drsný, ale také trochu jemný. Celý zvuk kapely působí krásně sladěně, nepřeplácaně a dosti umělecky. Zdaleka jsem od nich neslyšela všechny písničky a právě nyní to doháním, nicméně o nich s jistotou mohu tvrdit, že jsou kvalitní kapela. I kdyby se našla hudba, která se mi v jejich podání nelíbí, samozřejmě vím, že žádná kapela nemá všechno perfektní.
Další věc, která je na Sonatě sympatická, je, že nemají třikrát tolik singlů jako alb. Sice nějaké singly mají, takže ekologičnost taky není zrovna stoprocentní (ono už to, že se ukázali na Masters, není zrovna nejekologičtější), ale přesto jsou mi sympatičtější než někteří, kteří se z těch singlů živí.
Věc, která mě ale na celé skupině zaujala nejvíce, je jejich přístup k problémům i k lidem. Když hráli na Masters, na chvíli jim vypadla technika a jediné, co šlo, byl jeden jediný mikrofon. Skupina ale nestála a nečekala, až se technika opraví. Tony zkrátka vzal mikrofon a začal lidi bavit po svém. Zpíval "We need some vodka", dále některé svoje nejznámější písničky, které s ním mohlo zpívat i publikum a dělal všemožné šaškárny, aby lidi zabavil. Když naskočily klávesy a pracovalo se na zbytku, Henrik navázal pár jednoduchými tóny, takovými, které zná zkrátka celý svět, a lidé se opět bavili. Nevypadali rozhození ani naštvaní, oni prostě vzali věci za jiný konec a užívali si po svém. A bylo na nich vidět, že je hudba baví stejně jako radost ve tvářích jejich posluchačů. Kapely, které přistupují k práci a lidem s takovým optimismem, mám ráda. Chtěla bych říct, že poslouchat Sonatu Arcticu z počítače či CD, rozhodně nestačí. Ti lidé jsou skutečně milí a zábavní a mají rádi své okolí. Pokud budete mít možnost, rozhodně si zajeďte na jejich koncert, vyplatí se vám to.

Tolik z mých dojmů. Pro těch pár, kteří to nevědí, Sonata Arctica je finská kapela, stejně jako např. Nightwish. Pokud hledáte dobré metalové kapely, porozhlédněte se po finském, švédském nebo třeba holandském prostředí, rozhodně někoho najdete. ;)